Dodatek k příspěvku „Veda a kresťanská viera – priatelia, nie nepriatelia“ od R. Rolheisera

Křesťanská víra bere jako samozřejmost existenci Boha jako Tvůrce světa. Je-li Bůh Tvůrce, tak nám na stvořeném hmotném světě ukázal, jak v tomto směru vypadá jeho činnost, abychom se mohli poučit a není možné, aby to nebylo v souladu s teologii. Člověk, jako stvoření, dostal svobodnou vůli, kterého úkolem je osobní rozvoj a aby se co možná maximálně podílel na spáse a výstavbě Věčného života a přemýšlení a bádání o tom, jak Bůh tvořil a tvoří, logicky vzato, nemohou být z principu v protikladu s vírou. Pakliže dojde k vzájemnému nedorozumění, pak je chyba na straně lidí, a to z důvodu chybného vědeckého paradigma, nebo chybné teologické koncepce.

Problém ale byl, že přírodní vědy po střetu „Galilei versus teologie“ se vydaly samostatnou cestou, teologie nestačila držet krok a začala zaostávat. Rozvoj přírodních věd se postupně urychloval, a to nejvíce za posledních 100-150 let. Takže se nelze divit, že kardinál Martini krátce před ukončením pozemského života v jednom rozhovoru konstatoval: „Jsme 200 let pozadu“. Přírodní vědy orientované na hmotně-energetický svět mezitím na rozdíl od teologie dosáhly obrovského rozmachu a staly se vděčným nástrojem ateismu, který je, nebo bude v budoucnosti (např. otázky psychologie), schopen postupně vysvětlit problémy vědeckého zájmu právě na bázi přírodovědeckého paradigma redukovaného materialismu. Tak se vytvořila situace, že jak přírodní vědy, tak teologie se rozvíjely (nezávisle na sobě) dvojkolejně a u mnoha vědců to v myšlení přetrvává dodnes.

Jenže v posledních několika desetiletí se ukázalo, že kromě hmotného světa je tu ještě psyché a kybernetika (informatika), které do současného paradigma přírodních věd nezapadají. Možná je to dané i tím, že psyché považují materialisté za produkt hmotného mozku a hlubinnou psychologii, která také patří do psyché, neuznávají. Jenže se ukazuje díky mnoha pozorováním např. C.G. Junga, nebo S. Grofa, že existence nevědomí, nezávislé na prostoru a času, je prokazatelné. Uvedu několik dalších otázek nutných k zodpovězení: Co vyvolalo velký třesk, co bylo před velkým třeskem, kde se vzaly fyzikální konstanty (které začaly fungovat hned po velkém třesku a pro jiné hodnoty by vývoj nemohl probíhat tak, jak jej známe), kde se vzaly přírodní zákony, které zajistily, že expanzí se vynořily galaxie, hvězdy a planety.., otázka emergence v evoluci, jaký je smysl evoluce, přínos informatiky a kybernetiky, otázky paměti jsoucna, problematika zkoumání psychických procesů, otázka smyslu lidského života a jiné.

Velký třesk se zřejmě neuskutečnil z ničeho ve fyzikálním vakuu nebo v Newtonovském prázdném prostoru a čase. Skutečný prostoročas se prostřednictvím velkého třesku teprve začal tvořit. Po velkém třesku pak probíhá evoluční děj prostoročasu, který má vertikálně vzestupný charakter v čase, což znamená, že zřejmě musela do něj zvnějšku vstupovat informace, aby se mohla zvyšovat jeho komplexita a uspořádanost. Vrcholem evoluce je vznik života a vědomí a sebereflexivní paměť člověka. A jaká informace vstoupila do velkého třesku, aby se vůbec uskutečnila? To, že se vynořuje spousta otázek, má za následek, že se začíná měnit i vztah vědců k víře. Předpoklad existence sebereflexivní paměti celého jsoucna, který nazýváme Bůh a který existoval před a nezávisle na prostoročasovém vesmíru, není neoprávněný.  

Několik století se věřilo, že Newtonova fyzika je schopna pochopit a popsat všechny zákonitosti materiálního světa, až se ukázalo, že v mikrosvětě je to již jinak. Podobně v dnešní době si mnozí vědci uvědomují určité limity moderní fyziky a vstup přírodovědeckého současného vědění do teologicko-metafyzické oblasti se většinou jeví jako neprostupný. Vytvoření teorie všeho je zatím daleko. To, že všechno, co vzniklo nahodile, nemyslícími reakcemi po velkém třesku, se musí zdát i pro ateistu jako velice nouzové řešení. Cílem do budoucnosti by mělo být dosažení nového paměťového paradigma (modelu celého jsoucna), který by byl v souladu s dnešní úrovní vědeckého bádání. Zřejmě bude nutné počítat s Tvůrcem.

Velkou podporu získaly přírodní vědy tím, že splňovaly požadavek verifikovatelnosti experimentálních výsledků studia hmotně-energetických systémů k potvrzení pravdivosti určité hypotézy, což v jiných oblastech, které nepatří do přírodovědeckého paradigma redukovaného materialismu, lze někdy obtížně splnit. Týká se to zejména oblasti psychologie, která má svou vlastní historii nezávislou na přírodní vědě. Psychologové a psychiatři zjistili už v 19. století, že v lidské psyché existují děje, které si lidé sami nevytváří, a samozřejmě si kladli otázku, jak se dostaly do nevědomí. Jako příklad lze uvést sny, jejíž obsah nemůže být připisován psychologii snícího jedince, nebo prožitky (zkušenosti) mnoha lidí, kteří se dostali do blízkosti klinické smrti, kteří svědčí o životě po smrti, o krátkém vstupu do jiné bezčasové reality. A takových svědků jsou tisíce, čemuž by se mohlo přiznat požadavek verifikovatelnosti i když je nelze pokládat za exaktní vědecké důkazy. Velkou zásluhu o vědecké poznání psychiky či psychologie lidského nevědomí má C.G. Jung (1875-1961), který svým pojetím nevědomé lidské psychiky jako kolektivního lidského nevědomí propojil člověka do jednoho celku s paměťovou evolucí celé lidské společnosti a také do evoluce celého vesmíru. 

Podívejme se nyní, co nám k problematice může říct Bible. Ježíš nám dává nauku. Ta nauka se týká také Boha, kterého si nedovedeme představit, kterého nevidíme. My nemáme takové oči, abychom mohli Boha vidět. Proto jsme odkázáni na podobenství. Podobenství, model, nám něco řekne tím, že vlastně ta věc, která je popisována, má nějakou podobnou vlastnost, jako např. u Boha nebo Božího království. Za připomínku stojí, že přírodní vědy také používají pro interpretaci pozorovaných výsledků modely (a ne dogmata). Na pochopení Boha člověk musí mít nějaké „nástroje“, nějakou „zobrazovací techniku“, protože Bůh není očima vidět, ale musí s ním zacházet jako že je tady. A podobenství člověku něco o Bohu a jaký je, řeknou, i když v určitém úzkém pohledu. Boha budeme po smrti vidět, ale už nyní se můžeme a měli bychom něco o něm dovědět. Proto jsou ta podobenství, která nám řeknou o daném objektu kousek po kousku. Lidé si musí uvědomit, že je zapotřebí se naučit na Boha nějak dívat, a protože si ho nemůžeme očima přímo prohlédnout, Ježíš uvádí podobenství. Bůh neklade lidem překážky, Bůh má rád lidi, kteří se ptají: „Proč?“

Další věci jsou Ježíšovy sliby. Ježíš dělal skutky, které jiní lidé nedokázali. Takto potvrzoval své poslání a pravost nauky. Ježíš také nařizuje lidem, které poslal mluvit jeho jménem, aby dělali zázraky. Zázraky jsou dokladem vyššího typu víry. Otázka vyššího typu víry je spjatá s vyšším typem vztahu k Bohu. Zázraky jsou nutnou součástí svědectví kvalitních křesťanů. Nelze uznat svědectví svým životem jako právoplatné. Pro doklad pravosti Ježíšovy nauky platí výzva (Jn 10,37): „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi.“ Ježíšova výzva dokonce vybízí posluchače, aby požadovali důkazy. Ježíš navíc prohlašuje, že svědectví lidí nepřijímá. Pakliže má Ježíš hodnotnější svědectví, je správné ho využít. Otázka svědectví je závažná. Pojem víra a svědectví se u Ježíše nevylučují. Víra není převzetí náboženství bez svědectví. Ježíš má svědectví a žádá, aby se mu věřilo. Kdyby se dodržovaly Ježíšovy instrukce, tak by platilo: „Kdo bude věřit ve mne, bude dělat skutky jako já, dokonce ještě větší.“

V prvotní církvi konání zázraků bylo časté, ale časem se vytrácely. Ježíš říká (Jn 10,38): „Věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili, že Otec je ve mně a já v něm“. Poznání je produktem charismat a uznání je věcí rozhodnutí člověka. Zrovna tak je věcí rozhodnutí člověka uznat zázraky, které vidí (viz případ uzdravení člověka s ochrnulou rukou). Zrovna tak platí uznání toho všeho, co vidím. Věřte tedy znamená: „Uznejte skutky, uznejte, co vidíte, neudělejte hřích proti Duchu Svatému, nezavírejte oči před jasnou skutečností, nevymýšlejte si redefinice, uznejte holé skutky.“ Souvisí to s uznáním holých faktů, aby se člověk nedopustil hříchu proti Duchu Svatému. Člověk má v náboženství na výběr; buď plnohodnotné svědectví Ježíšovo, nebo nouzové svědectví autority. Ježíš ukazuje skutky také člověku. Člověk se naučí sám dělat skutky a objeví nauku (dle schématu: hypotéza –> pokus –> poznatek je ověřen). Člověk by neměl brát Ježíšovu nauku bezmyšlenkovitě, ale uznat to, co sám vidí. Pak sám začne hledat a dojde ke stejným poznatkům, o jakých Ježíš mluvil. Je to podobné tomu, jako když si žák sám ověřuje nauku předkládanou učitelem. Pravdivost nauky si může každý ověřit pokusem. Tomu také odpovídá (Jer 31,34): „Nebude učit bratr bratra.“

Je zarážející, jak je Ježíšova metoda výuky velice podobná kvalitní výuce v případě přírodních věd. Často lze slyšet, že ten a ten člověk věří. Jenže je něco jiného věřit, že existuje Bůh a něco jiného je věřit Bohu, který něco slibuje.

Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní lidé nevěří? Závisí snad víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině apod.? A co setník z Kafarnaum (Mt 8,5-10), krvotoká žena (Mt 9,20-22), kananejská žena (Mt 15,21-28), kteří jsou chváleni za víru? Každý dar mohu využít, nebo ho nevyužít. Je to také poznatek z podobenství o hřivnách a také z toho, že Ježíš vytýká učedníkům jejich malověrnost. Malověrnost z dob učednictví přešla také do existující církve a způsobuje její brždění. Nedořešení malověrnosti a tím i splnění Ježíšových slibů, které ze začátku byly a pak ustupovaly, bylo příčinou toho, že nebylo doposud Boží království, kdy by lidský život vypadal podstatně jinak.

Když je doklad, Mojžíšův zákon a Ježíšova katecheze vyžadují od lidí věřit (Jn 10,37-38). To znamená, věřit tomu, co je vidět, uznat skutky („abyste poznali a uvěřili …“) a vyvodit závěry z platnosti skutků s možností vlastního odzkoušení (viz „viděli jsme člověka, co nechodí s námi a dělá skutky“), kriticky posoudit to, co se nabízí k věření a provést výběr.

Lze tedy konstatovat, že je několik možných typů a úrovní víry a závisí na člověku (je to v jeho kompetenci), kam se sám zařadí. Pak Ježíš apoštolům právem vytýkal (Lk 8,25): „Kde je víra vaše?“ Těžiště problematiky víry je v činnosti, kdežto u sv. Pavla je víra definována jako Boží dar. Například oči jsou dar, a že je to přirozený dar, je naprosto jedno. Ten, kdo je nemá, tak nevidí. Ten, kdo je barvoslepý, nepochopí barvy. Ten, kdo nemá oči, se nemůže dívat. Ale zdali, a na co se dívá, nebo ne, tak to už je jeho věc; jak hospodaří s tím, co má. Čili, člověk dostává vybavení, nebo také první hřivnu, ale závisí na něm, jak s tím vybavením, resp. s tou hřivnou hospodaří. A tady platí zmíněná zásada: „Kdo má, bude mu přidáno.“ Čili neplatí, že víra je dar, ale z určitého hlediska by se dalo říct, že schopnost věřit je dar. Ale zda člověk věří, je dáno např. tím, jestli je ochoten se pořádně na věc dívat nebo ne (viz „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi.“). Ježíšovy oponenti nebyli ochotni se podívat a zamyslet nad tím, že Ježíš udělal zázrak, nebyli ochotni se podívat na uzdraveného člověka, nebyli ochotni se podívat na Malachiáše, aby zjistili, zdali má Ježíš pravdu. Oči jsou darem, ale zdali se budou na něco dívat, tak to je jejich kompetence. S tím souvisí také Ježíšův výrok (Jn 9,41): „Říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá.“ Tudíž, je to otázka suverenity člověka a daného vybavení. Oči jsou dány, mozek je dán a když není, tak si člověk takřečenou neškrtne. Víru u Ježíše je nutné chápat z hlediska činnosti. V Jn 10,37-38 Ježíš navádí: „Věřte skutkům (tj. uznejte, co vidíte), abyste poznali a uvěřili, že já jsem v Otci a Otec je ve mně.“ Ježíš také říká (Jn 5,31): „Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné.“ To ale také znamená, že svědčí-li člověk o Ježíšovi a nemá jeho skutky, pak jeho svědectví není právoplatné.

V podobenstvích Ježíš říka, že víra má být životaschopná jako zrno hořčičné a růst jako keř (ne jako strom). Čili má jít o trvalý růst víry (viz podobnost s trvalým růstem vědy). Nevěrit znamená odmítat skutečnost, že Ježíš má pravdu. Mohli bychom to parafrázovat takto: "Věř výrokům Ježíše, který se legitimoval. Když nechceš věřit výrokům, věř alespoň skutkům, které dělá a nezavírej před nimi oči."

Míru víry si určuje člověk sám. Ale pozor na to, že když něco není vidět, ještě neznamená, že neexistuje. Na druhé straně slepá víra je nebezpečná věc. Křesťané si většinou vůbec neuvědomují, že nemají doklady. Pro rozvoj osobnosti je výhodné chtít doklady v oblastech, kde jsou zapotřebí. Jsou jistě oblasti, kde zapotřebí nejsou. Ale to je otázka věcí, které člověk může sám od sebe rozeznat. A to je v kompetenci jeho vybavení.

Homília: Ľubomír Polák, Rusovce, 11. 4. 2026.