Z chorobopisu ztraceného státu: O Pussy Riot priamo z Moskvy

Konečně aspoň jedno soudní řízení z nekonečného počtu zinscenovaných, bláznivých, kafkovských procesů v Rusku dostalo slušnou mezinárodní publicitu. Bohužel příběh Pussy Riot není a nebude poslední, a chci doufat, že i v budoucnu se mezinárodní společenství bude trochu více zajímat o to, co se děje uvnitř nekonečného zešílevšího Ruska.

I když v médiích celého světa se dnes hodně píše o příběhu odvážných dívek, chtěla bych ho nicméně ještě jednou prezentovat v některých detailech, které výrazně ilustrují drama absurdity, výsměchu a zoufalství, jež doprovází jakékoliv protestní aktivity v Rusku.

Myšlenka feministické punkové skupiny, jak vyplývá z jejího blogu, vznikla na podzim roku 2011 - kdy začalo být jasné, že krajinu čeká další „volební“ fraška a ti, kteří si před desetiletím zmocnili vlády, už docela otevřeně plijí do tváře těm, čí práva prý podle ústavy mají garantovat. Od října 2011 do února 2012 kapela představila otřeseným posluchačům pět svých písní: první byla věnována “arabskému jaru” a dívky ji zahrály ve špičkových hodinách na střechách trolejbusů, opravářských stojanech v metru a dalších nečekaných místech s velkou koncentrací lidí. Další píseň zesměšňovala moskevský “glamour”, lidi, které zbohatli během putinského desetiletí a jsou dnes ovšem kompletními konformisty – skupina skladbu prezentovala v luxusních buticích v centru Moskvy. Kolektiv se proslavil mezi opozičníky svým vystoupením na střechách garáží před detenčním centrem, kde v prosinci za účast na masových akcích a neuposlechnutí policie pobývali nespokojenci se zmanipulovanými volbami.

Už tehdy, ale tím více v lednu, kdy uprostřed Rudého náměstí dívky zahrály písničku na výsměch Putina, bylo úplně jasné, že jednou draze zaplatí za svou odvahu. Zadržela je Federální stráž, ale brzo propustila: před březnovými volbami Kreml nechtěl začínat s represemi. V únoru, kdy patriarcha Kirill doporučil, aby věrní v nadcházejících volbách odevzdali hlas Putinovi, dívky udělaly výlet po „elitních“ kostelech: začaly Jelochovským chrámem, jejíž představeným je patriarcha a kde jejich výkon zůstal prakticky bez povšimnutí, a pak přišel na řadu chrám Krista Spasitele, který, podle nedávno získaných údajů, ani formálně nepatří Ruské pravoslavné církve, nýbrž jistému komerčnímu Fondu.

3. března Naděžda Tolokonnikovová a Marie Aljochinová, matky malých dětí, byly zatčeny na základě obvinění z výtržnictví. Prezidentské „volby“ se konaly druhý den, a nebylo už čeho se obávat.

Od samého začátku vyšetřování se neslo v termínech „urážky náboženského cítění“, i když dokonce podle chronologie zatčení bylo úplně jasné, že šlo o úplně jinou urážku. Ku 10. březnu pod peticí adresované na jméno patriarchy s prohlášením, že žádné jejich city holky neurazily, se na internetu podepsalo skoro šest tisíc křesťanů, včetně osobností dobře známých z médií. Patriarcha je všechny ostře odsoudil a podotkl, že společnost, která se dokáže ztotožnit s podobným činem, nemá budoucnost. Signatářům se vytýkalo i to, že mezi nimi bylo hodně „ďáblových advokátů“ — katolíků a evangelíků.

14. března Městský soud v Moskvě zamítl odvolání obhájců proti zatčení, 15. března byla zadržena Jekatěrina Samucevič. Začalo se využívání „pravoslavných“ provokatérů: během protestní akce u Moskevského městského soudu 14. března jeden takový „obránce víry“ udeřil do hlavy mladou ženu tak, že měla otřes mozku, zatímco jeho kolega kropil „svatou“ vodou další účastníky akce včetně autorky těchto řádků; pak už tito hoši a další jejich přátele nevynechávali skoro žádné soudní sezení.

Patriarcha Kirill se mezitím stal hrdinou několika dalších skandálů: zejména rodina slavného kardiochirurga a kněze ukrajinské pravoslavné církve Jurije Ševčenka, který měl tu smůlu bydlet bezprostředně pod bytem patriarchy, byla nucena zaplatit hlavě církve kolem 500 000 EUR - za to, že prach, který se zvedl během opravy Ševčenkova bytu znehodnotil knihy (!) patriarchy. Ševčenkův syn byl kvůli tomu nucen prodat svůj byt v Petrohradě. Charakteristické je, že žaloba byla podána ženou — jak vyplývalo z nálezů zvědavců, dlouholetou životní partnerkou patriarchy, která též bydlí v jeho bytě (připomínám, že i v pravoslavné církvi se biskupem může stát jenom mnich). Nedá se ale říct, že by si patriarcha ty všechny „drby“ vůbec povšiml – každopádně o nich se mohl dozvědět jen omezený počet aktivních uživatelů internetu a posluchači napůl opozičních rozhlasových stanic, vždyť v Rusku už kolem desetiletí panuje nejpřísnější politická cenzura ve všech alespoň trochu významných médiích.

18. března v některých moskevských chrámech kněží vyzvali farníky k podepsání požadavku vážného trestu pro Pussy Riot. Nicméně brzo začalo být jasné, že se ten nápad mírně řečeno nesetkává s podporou, a hierarchie popřela, že by něco takové po kněžích žádala, prý to byla jejich vlastní iniciativa. 22. dubna, v neděli po Velikonocích, v Chrámu Krista Spasitele se konala bohoslužba “proti pronásledovatelům a zneuctitelům víry“, přičemž jí zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Je jasné, že většina z nich nechápala, co vlastně tato bohoslužba má legitimizovat. 19. dubna byla totiž prodloužena vyšetřovací vazba pro Náďu Tolokonnikovovou, Mášu Aljochinovou, Káťu Samucevič.

Vyšetřovatelé třikrát žádali o expertní posudek ohledně toho, jestli text písně zpívané v chrámu obsahuje náznaky náboženské nenávisti. Třikrát, protože dvakrát znalci stvrdili, že text, ze kterého holky stačily zazpívat jen jednu sloku, žádné takové náznaky neobsahuje, a tak vyšetřovatelé museli poprosit “své” lidi o sestavení nutného posudku, jež obsahuje odkazy na ustanovení Laodicejského a Trullského koncilů (!!).

Je třeba říci, že případ dívek se rychle stal pro velký počet věřících důvodem k přehodnocení svého postoje k Ruské pravoslavné církvi. Nicméně až do června se to dělo, dá se říct, v tichu a skrytosti, a veřejně se skupinu odvažovali obhajovat jen duchovní, kteří do Moskevského patriarchátu nepatří a jsou už dávno známí pro své liberální názory, jako třeba bývalý disident Gleb Jakunin či historik Jakov Krotov. Koncem června se objevila další petice pracovníků kultury s prosbou propustit dívky z vazby; tato petice byla otevřena k podepsání na internetu a nasbírala celkem asi 50.000 podpisů. Jako reakce se objevil „dopis pravoslavných pracovníků kultury,“ jež prohlásili ty první za „komplice špinavého zločinu“. Dopis měl 20 signatářů, a jen jedno jméno patřilo váženému ve společnosti člověku. Koncem června pravoslavní věřící (tentokrát to měla být čistě pravoslavná záležitost) se pokusili ještě jednou obrátit na patriarchu s prosbou o milost k dívkám. Tuto petici podepsali významní vědci, novináři, režiséři, básníci, včetně lidí do té doby loajálních k současné vládě, ale patriarcha tento pokus ignoroval a jeho tisková kancelář se postavila k signatářům pohrdavě; pro mnohé z nich to bylo skutečným šokem.

Protesty, které doprovázely sérii soudních pojednání v červnu a na počátku července (další prodloužení vazby, odvolání atd.) se již nesli v duchu hesel “Blahoslavení milosrdní” a “Běda vám, farizeové”. V televizi se promítaly propagandistické programy, na internetu se šířily absurdní citáty ze soudní síně, před budovami soudů probíhaly malé bitky. Rozkol mezi věřícími se stával více a více zřejmým.

17. srpna, v den ohlášení bláznivého výroku, patriarcha Kirill a předseda Polské biskupské konference, arcibiskup Józef Michalik, podepsali text společného poselství národům Ruska a Polska o míru a usmíření. Znamená to, že v čase, kdy umělci z celého světa volali po spravedlnosti nebo alespoň milosti, polská katolická hierarchie vyjednávala se zlodějem, zločincem a pokrytcem. Musím totiž zmínit, že podle novinářských vyšetřování, které nikdy nikdo nedementoval, Vladimir Gunďaev, bývalý ředitel Oddělení pro vnější církevní vztahy Moskevského patriarchátu začínal svou obchodní kariéru v 90. letech organizací obchodu s tabákem (!) – jeho náměstek prodával komerčním strukturám zboží osvobozené od daně; později se V. Gunďaev podílel na vývozu ropy; jemu též patří podíl v jedné kaliningradské automobilce. Přestože spolehlivé informace o aktuálním stavu jeho majetku nejsou k získání, jeho „letní palác“ blízko Gelendžiku, park elitních aut a luxusní hodinky Breguet jsou už dávno známé.

Po ohlášení rozsudku nápětí mezi přívrženci a nepříteli Pussy Riot se ještě prohloubilo. Na jedné straně – jáhen z Tambova Sergej Baranov napsal na své stránce ve Facebooku, že vystupuje z Ruské pravoslavné církve a jeho prohlášení se bleskurychle rozletělo po internetu; jak informují opoziční novináři, dnes Sergej čelí tlaku Bezpečnosti, okresní administrace a bývalých spolubratrů v církvi najednou.

Na straně druhé, radikální mládežnické „fundamentalistické“ skupiny, které považují za hrdinský čin zmlátit homosexuála či liberálního zástupce Pussy Riot, jsou teď prý připravení chodit hlídkami kolem chrámů a kostelů a sledovat, jestli někdo náhodou nezneuctívá pravoslavnou víru. Patriarcha chválí patriotické mladé lidi a doufá, že se tato iniciativa bude šířit po celém Rusku. V těchto dnech se konal zakládající sjezd strany “Samoděržavné Rusko,” jejímž cílem je nastolení v krajině pravoslavné monarchie. Minulý rok Ministerstvo spravedlnosti odmítlo její registraci, ale od té doby se poměry očividně změnily.

Elena Gluško, Moskva

Jeden z protestov na podporu Pussy riot (15. august 2012), chrám Krista Spastiteľa.

Polícia zatýka lídra ruskej opozície Garyho Kasparova pri proteste na podporu Pussy riot.

Kontroverzná "dača" ruského pravoslávneho patriarchu.

Reflexia diskusie s Helmutom Schüllerom
Autor: Jaromír Hánečka