Slovo k reformácii

500. výročie reformácie nás zastihlo v situácii, keď sa členovia kresťanských cirkví hanbia povedať, že sa nemáme usilovať o jednotu, ale zároveň vo vzájomných kontaktoch zostávame opatrní. Porozumenie v niektorých otázkach sa dosiahlo, ale ďalšie ciele sme si jasne nepomenovali. Akoby sme sa uspokojili s tým, že už na seba nehromžíme a jedni druhých neodsudzujeme.

Čo sa týka historickej udalosti reformácie, zdá sa, že (aspoň v niektorých kruhoch) prevládol pocit, že nie je dôvod na oslavu, ale na poďakovanie a súčasne na pokánie. Za reformáciu dnes neďakujú len jej priami dediči (protestanti), ale aj katolíci. Je úplne zrejmé, že stredoveká západná cirkev nemohla ďalej pokračovať tak, ako dovtedy fungovala vo svojom usporiadaní, vo svojej liturgii, pastorálnej praxi a spôsobe zvestovania viery. Samozrejme, stredoveká cirkev bola omnoho pluralitnejšia, ako sa dnes nazdávame, a otázka, či sa reformačné priority nedali presadiť aj v rámci jednotnej cirkvi, zostáva otvorená. V každom prípade však vznik samostatných, priam znepriatelených cirkví namiesto obohacujúcej plurality v rámci jednej kresťanskej cirkvi nijako nemožno pokladať za úspech reformácie.

Viaceré reformačné priority sa medzičasom stali akceptovanými aj v katolíckej cirkvi. Týka sa to najmä prednosti viery pred zákonom, Božej milosti pred ľudským konaním a Sv. písma pred ľudskou múdrosťou. Na porozumení v týchto témach sa už dávnejšie zhodli vrcholní zástupcovia katolíckej a evanjelickej cirkvi. Otvorenou, ale nie neriešiteľnou otázkou zostáva otázka poriadku či autority v cirkvi. Rád citujem jedného z našich najlepších teológov kardinála Waltera Kaspera, ktorý ohľadom úlohy biskupov a kňazov dávnejšie napísal: Biskupi a kňazi nie sú ústredným výborom na cirkvou, ale službou. Keďže aj kresťania sú hriešni ľudia, ide tu o službu, o charizmu, jednu z mnohých, ktorá slúži tomu, aby prúd dialógu a lásky medzi kresťanmi nevyschol.

Dnešný katolík často nie je nadšený z toho, ako fungujú cirkevní predstavení, ale ani náhodou neuvažuje o tom, žeby konsenzus v cirkvi namiesto biskupov a kňazov mali zabezpečovať svetskí vladári. Zaiste, tento pokus je aj na evanjelickej strane už vecou minulosti. O to viac je zaujímavá otázka, ako v časoch vyhraneného individualizmu uchovať prúd dialógu a lásky, ktorý nevyschne. A to nielen medzi kresťanmi, ale aj mimo hraníc našich cirkví, a najmä ako uchovať a neustále obnovovať počúvanie Boha a odpovedanie na jeho aktuálne oslovenia.

Niekto pravdepodobne pozná meno John Henry Newman. Bol to anglický intelektuál, teológ a kňaz, ktorý sa v roku 1845 stal katolíkom. Novinári sa ho pýtali: Koho budete odteraz poslúchať? – Britskú kráľovnú alebo rímskeho pápeža? Newman mal odpovedať: Svoje svedomie. Znie to veľmi luteránsky, ale Newman svoj postoj vysvetlil aj komplexnejšie, keď napísal: Katolícku cirkev si predstavujem ako elipsu s dvomi ohniskami. Jedno ohnisko je viera a svedomie jednotlivca. Druhé je učiteľský úrad cirkvi, ktorý zabezpečuje konsenzus vo viere. A čo je to katolícke? Tým je napätie medzi oboma ohniskami, v ktorom treba obstáť.

Vatikán. Svatý stolec a Světová luterská federace pozitivně bilancují rok Společné připomínky pětistého výročí reformace. V prohlášení vydaném dnes, u příležitosti jeho ukončení, hovoří o „velké vděčnosti“ za duchovní a teologické dary, obdržené skrze reformaci. „Zároveň jsme také prosili o odpuštění za viny a způsob, jakým křesťané zranili Pánovo Tělo a vzájemně se uráželi,“ stojí v deklaraci.

„My luteráni a katolíci, jsme hluboce vděční za ekumenickou cestu, kterou jsme společně podnikli v posledních padesáti letech,“ píší autoři prohlášení. Tato cesta vedla k překonání předsudků, posílení vzájemného porozumění a k dosažení významných teologických dohod.

Mezi „požehnané“ plody uplynulého roku zahrnuje Papežská rady pro jednotu křesťanů a Světová luterská federace zejména skutečnost, že katolíci a luteráni historicky poprvé nahlíželi reformaci v ekumenické perspektivě. Jak podotýkají, otevřel se tak nový pohled na události 16. století, jež vedly k rozdělení církve. Přestože minulé události nelze změnit, jejich dnešní dopad na nás může být proměněn tak, aby se stal impulsem k růstu společenství a znamením naděje pro svět, totiž naděje na překonání roztržky a rozdrobenosti. Opět zřetelně vyvstala skutečnost, že to, co nás spojuje daleko přesahuje to, co nás rozděluje, čteme v deklaraci.

Dnešní den uzavírající připomínku reformace vstoupí do dějin také jako datum, kdy ke Společnému prohlášení o učení o ospravedlnění z roku 1999 připojilo – při slavnostním obřadu ve Westminsterském opatství - svůj podpis rovněž Anglikánské společenství. Kráčí tak ve stopách Světové metodistické rady, která tento významný ekumenický dokument podepsala v roce 2006.

V závěru prohlášení se katolická církev a Světová luterská federace zavazují, že budou pokračovat ve společné cestě směřující ke stále větší jednotě, jakou si přál náš Pán Ježíš Kristus. „S Boží pomocí a v duchu modlitby, chceme rozlišovat svou interpretaci církve, eucharistie a služby, a usilovat o dosažení podstatného konsenzu, který by vedl k překonání rozdílů, jež stále ještě zdrojem našeho rozdělení“.