Dnes je 26.09.2017    meniny má: Edita Prihlásiť
title teoforum
Verzia pre tlač VERZIA PRE TLAČ

Podpora Františkovi

Václav Vacek, farář v Letohradě, ČR, Bratislava, 13. 6. 2017.

Na Slovensku vám nechybí dobří teologové. Chci proto mluvit o římském biskupu Františkovi z pohledu svého osobního souznění.

František se drží Krista, je lidský (už jako arcibiskup navštěvoval po své práci kněze, zatímco oni sloužili večerní bohoslužbu, uvařil jim večeři a pak spolu povídali), všímá si nejpotřebnějších, umí se smát i plakat, je odvážný, soucitný a přiznává, že je hříšník. Mluví mi z duše.

Trochu se představím. Měl jsem pěkné dětství, ale nesu si v sobě také vážné zážitky nejbližších předků. Dva prastrýcové padli v 1. světové válce, děda, aby nemusel střílet na Srby, zběhl. Naše maminka za 2. války dovolila tátovi zapojit se do odboje. Táta byl později vězněn i od komunistů. Rodiče nám v padesátých letech říkali pravdu, věděli jsme, kteří komunisté ve vesnici určují, kdo bude prohlášen za kulaka, kdo půjde do vězení, kdo smí studovat a kdo ne. Pozoroval jsem je, nechápal jsem, jak může někdo ubližovat druhým. Nemohl jsem studovat, zažil jsem tvrdou vojnu, pak šikanu církevních tajemníků, pronásledování STB… Nestěžuji si, nic jiného se od nepřítele nedalo čekat. Když jsem šel do semináře, čekal jsem upřímné a bratrské společenství a myslel jsem si, že budeme vedeni k tomu, aby z nás byli kněží podle vzoru těch několika, které jsem obdivoval. Ale narazil jsem na podezřívavost a donášení… Brzy mi došlo, že mi Ježíš neslibuje, že mě bude představený chápat a hájit naši svobodu a čest. V pastoraci to bylo podobné, jen jsme potrkávali více kolaborantů. Po převratu jsem opět upadl do falešného očekávání, že v církvi budou jiné poměry než ve společnosti, týrané komunistickou ideologií…

Víme, že Ježíš říká: „Pozor na vlky, na nebezpečné psy, svině, zmije, vlky v rouchu beránka – ti se nejhůře rozpoznávají. Lituji každého, kdo se s nimi střetne.“ (Musím si dávat pozor, abych nepatřil mezi tyto nebezpečné.) Křivda od vlastních je nejbolestivější.

Za komunistického režimu mi velice vadila nesvoboda a nemožnost obviněného se hájit. Byl umlčen. Nedávno mě překvapil asi padesátiletý vysoký církevní hierarcha – který tvrdě narazil na církevní šikanu – a prohlásil, že si donedávna myslel, že biskupové a kardinálové jsou lidé na svých místech. Překvapilo mě, že už dříve nepozoroval, že církev v dějinách odsoudila mnoho nevinných lidí a že představení nejsou vždy vybíráni podle charakteru. 

Jsem vděčný za to, že smím patřit do lidu Božího. V církvi někteří lidé čerpají z pramene vody živé a nabízejí ji žíznivým. Sami z něj pijí a je vidět, že jim chutná a prospívá. Povím vám svoje tři základní věty:

1. (o Bohu): „Jsem Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívaný, velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,6).

2. (o každém z nás nás): „Jsi má milovaná dcera, milovaný syn“ (Srv. Lk 3:22; J 15:9).

3. (o druhých): „Každý z lidí je milovaným dítětem Božím“.

S tímto bohatstvím se učíme hospodařit. Ale církev je také nemocná. Ptám se, zda nemocná církev může uzdravit nemocnou společnost. Církvi chybí milosrdenství, spravedlnost a bratrství. V kostele tykáme i biskupovi – i římskému biskupovi – zdravíme se pozdravením pokoje, dokážeme odcitovat z Písma, že nás Ježíš svou Hostinou chce sjednotit s Bohem a s bratřími, ale je to jen hra. Za dveřmi kostela to ale už neplatí. Nekosteloví lidé nás bedlivě pozorují (možná od nás ještě něco očekávají). Mají vycvičený čich na upřímnost. Vidí, že jsme jen hlasateli pokoje, ale nejsme tvůrci Ježíšova pokoje. (Hlasitě jsme i před světem vytrubovali Rok milosrdenství. Určití pánové vyhodili jednoho pána „z kola ven“. Vsadil jsem se, zda jej v Roce milosrdenství ti páni pozvou na kávu... Prohrál jsem, nepozvali.)

Římský biskup František přirovnal církev k polní nemocnici… I sebe má za hříšníka. To není hrbatá pokora, věřím mu, že je upřímný. Jaké hříchy může mít římský biskup? Zasakruje někdy? Že by – když jej „bere mlsná“ – otevřel ledničku a vzal si lžičku jahodové zavařeniny? Mohu vám říci jaké asi má hříchy, není ode mne věkem tak daleko.

Při každé bohoslužbě prosíme nejen za odpuštění toho, co jsme udělali špatného, ale i za odpuštění toho, co dobrého jsme neudělali i když to bylo v našich možnostech. Myslím si, že toho, co dobrého jsem nevykonal, je ještě víc než to, co jsem způsobil zlého. František velice brojí proti pomluvám, má je za velmi nebezpečný hřích. Říká: „Sám jsem do pomluv zasažen“.

Jak? To můžeme odhadnout. Vložím mu do úst: „Kdyby mi třeba nějací páni řekli: ,To je dobře, že ten a ten byl z kola vyhozen ven, už u nás bude klid´, důvěřoval bych jim a na základě jejich tvrzení bych rozhodl tak a tak. Mám snad jinou možnost než důvěřovat svým spolupracovníkům? Bez spolupracovníků se neobejdu. Ale kdyby se později třeba ukázalo, že tvrzení těch pánů nebylo ,košer´, a mé rozhodnutí někomu uškodilo, spolupracuji se zlem. To mě velice trápí. “

Sám vyznávám, že jsem velice pod míru. Nedávno jsem počítal, že jsem přijal asi 20.000 krát pozvání k Ježíšově hostině. Zachvěl jsem se. To je závratné číslo. Ale ptám se, kde jsem, jak jsem využil tohoto závratného bohatství? Hospodin se ptá Kaina: „Kde jsi?“ (Gn 3:9) Farizeové se ptali Jana Baptisty: „Kdo jsi?“ (J 1:19) Já se ptám sám sebe: „Václave, kde jsi, kdo jsi, kam jsi došel v poznání Ježíšovy moudrosti a v síle Ježíšova pokrmu?“ 

Krápník bez svého přičinění kapka po kapce narůstá. Jenže já nejsem krápník, mám spolupracovat. Bůh mi může říci: „Václave, do jaké velikosti jsi narostl? Nic nevidím, mám si na tebe vzít lupu?“ Nestačí nám říkat: „Nikoho jsem nezabil a nikoho neokradl“. Je známo, že děti potřebují sníst mnoho obědů od rodičů, aby objevily a uznaly, jak mnoho je mají rodiče rádi. Ale já nejsem malé děcko.

Jan Baptista se ani jednou neúčastnil Ježíšovy hostiny, ale tak spolupracoval s Duchem Božím, že vyrostl v obrovskou osobnost. Kde jsem já zůstal trčet? Pokaždé při Večeři Páně prosím: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“ a mám naslouchat, abych si jednu myšlenku odnesl a snažil se přijmout ji do svého života. Pokaždé se máme nechat Ježíšem obejmout a prostoupit, aby nás jeho Duch ovlivňoval a proměňoval do Ježíšovy podoby…

Uznávám, že jsem nebezpečný sobě, druhým i církvi. Ježíš v podobenství o sítí říká, že některé ryby jsou nepoživatelné a jiné jedovaté. Ptal jsem se, kde se nebezpečné ryby berou? O tom Ježíš mluví v podobenství o jílku mámivém. V Čechách toto podobenství spí, naše překlady mluví o koukolu nebo o plevelu, ale v řeckém originálu je zizania - jílek mámivý. (Bodláčí a plevel jsou hned na první pohled od obilí rozeznatelné – o bodláčí je řeč jinde, jím jsou míněni zjevní zločinci.) Jílek mámivý je velice nebezpečný – v malém požití způsobuje omamné stavy, ve větším smrt. Dlouho se podobá obilí. Už ze starověku známe hrdelní tresty za nasetí jílku do pole. Suché obilí bývalo nepřítelem zapalováno, ale kouř a plamen hned upozorní na pachatele. Nasetí jílku na pole bylo nenápadné. A zákeřné. Staří hospodáři mi říkali, že jílek mámivý znali i u nás. Až vynálezem fofru - stroje na čištění obilí – se jílku zbavili. Dříve při vátí obilí dokázali rolníci oddělit jen plevy od zrn, semena plevelů ale ne, ta, ovšem, pokud nebyla jedovatá, v mouce a v chlebu nevadila.

Podobenství je modelem. Potřebuje výklad. (U tří nebo čtyř nejdůležitějších podobenství máme zapsán originální výklad Ježíšův, výklady k ostatním modelům má vyučovat církev, máme si je odvodit z Ježíšova vyučování.) Kde se v poli (v církvi) bere jílek? Některé lidi ďábel dokáže svést ke zločinům. Ale my vyloupit banku nepůjdeme. Nás se ďábel snaží svést k falešné zbožnosti – ta se tváří jako pravá, časem se objeví její smrtelný jed. Ježíše nezavraždili pohané, celníci, kolaboranti a nevěstky, ale „zbožní“ lidé v čele s hodnostáři posedlí náboženskou pýchou a nenávistí.

To podobenství mě zajímá především kvůli mně. V mém „poli“ se nevyskytuje jen pšenice. Vzpomínáte, kdy Ježíš řekl prvnímu z apoštolů, když ten Ježíše káral: „Petře, teď mluvíš jako satan. Tak satan začínal (srv. Mt 16:21-23). Svádíš mě z mé cesty. Pamatuj si, k dobru nestačí, abys něco myslel jen dobře a upřímně“. Když apoštolové přiznávají svou náboženskou nesnášenlivost (např., že chtěli vypálit samařskou vesnici jako nacisté Lidice (srv. Lk 9:49-55), jak bych si mohl myslet já, že v sobě nenosím virus jedovaté zbožnosti?

Naše maminka nám říkala: „Děti, budeme si říkat pravdu, cizí lidé by nám ji neřekli, třeba by se nám po straně smáli.“ Ježíš nás vede k vyříkávání si toho, co máme proti druhému (Mt 18:15-17), s vědomím vlastní hříšnosti (Mt7:1-5). Jako tvůrci pokoje se dokonce máme ptát, má-li někdo něco proti nám (Mt 5: 23-26). Žádný z nás nežijeme úplně podle Ježíšova příkladu a žádná církev ještě není podle Ježíšových představ. František nám na sobě ukazuje, že přiznávání si vlastních vin je namístě.

Znovu také upozorňuje na Boží milosrdenství a varuje před právnickým přístupem v církvi. Už Jan Pavel II. při své první návštěvě Římské Roty řekl: „Stát stojí na právu. Pro civilního právníka je nejvyšší nornou zákon, paragraf. A v církvi má Kodex církevního práva pastorační charakter. Pro církevního právníka není nejvyšší normou právo, kánon, ale evangelium a milosrdenství Ježíše Krista.“

U nás, v Čechách, je ze všech kněžských doktorátů víc než 80% doktorů práva… Neměli bychom být spíše biblisty? „Víra je ze zvěstování“ (Ř10:17). V našem hledání spravedlnosti Boží a porozumění Ježíši mě zajímá tvůj názor a potěší mě, zajímá-li tě můj názor, ale podstatné pro nás je, co si o dané věci myslí Kristus. Jeho názory máme pečlivě zkoumat.

Podobenství o nárožním kameni je pro nás stěžejní. Kameny v základech stavby potřebují největší pevnost, aby unesly tíhu zdiva. Nejdůležitější z nich je kámen nárožní – váže navíc kameny dvou stěn. Od něj se měří kolmost zdiva! Ne od kamene ve výšce dvaceti nebo čtyřiceti metrů. Velice nás zajímají názory velkých teologů církve, ale stavbu je třeba zásadně měřit od Ježíše – „na milimetr přesně“. To je lék na nemoc církve.

František nás vede ke Kristu. Veřejně se s ním hlásíme ke Kristu – vším, co v církvi děláme v Ježíšově duchu. Dostalo se nám té cti, že smíme patřit mezi Ježíšovy učedníky a spolupracovníky.

Dovolím si připomenout náš program pokřtěného.

Křesťan je Kristovcem

Bůh se nám zasvětil a my se s Ježíšem zasvěcujeme jeho dílu.

·       Křesťan patří do království kněží (královské kněžství je větší než služebné kněžství).

·       Od křtu ví, že má trvalé místo v Boží náruči.

·       Ví, že vším dobrým spolupracuje na dotváření světa a budování Božího království.

·       Od křtu je spolupracovníkem Ježíšovým.

·       Pokřtěnému Ježíš nabízí svého Ducha za nového Průvodce.

·       Pokřtěnému je svěřena v nějaké míře péče:

-        pastýřská (péče o druhé: manželství a rodičovství, péče o obec, o pokřtěné…)

-        prorocká (má hlásat slovo Boží, hájit čest Boží a jeho spravedlnost)

-        kněžská (pokřtěný má otevřený přístup k Bohu).

·       Pokřtěný má trvalé místo u stolu Ježíšovy hostiny a z titulu královského kněžství, může číst slovo Boží i při bohoslužbě.

·       Může podávat a přinášet Tělo a Krev Páně jiným.

·       Křtem dostal pověření ke zvěstování zprávy: „Bůh o nás pečuje a je milostivý…“

·       Smí a má přijímat a slavit další svátosti.

·       Může dávat sám sebe v manželství druhému.

·       Může a má v manželství předávat život svým dětem, vzdělávat je a vést k porozumění Bohu.          Rodič je pro své děti prvním Božím poslem, andělem. Smí a má svým dětem žehnat (má vědět, co žehnání znamená a jaká odpovědnost ze žehnání vyplývá pro něho i pro děti).

·       Při slavení svátostí (včetně Večeře Páně) je každý (poučený) pokřtěný koncelebrantem – s předsedajícím a druhými křesťany - spoluslaví svátosti (z titulu královského kněžství při křtu). 

Poklad a celý balík

Autor: Timotej Masár SJ, kázeň v Modre na „Magdalénke“; k textu: Mt 13,44-46; 30. 07. 2017.

Prečo jedni veria a druhí nie?

Autor: Timotej Masár SJ; Slovo do ticha, streda 15. týždňa cez rok, Bratislava, 19. 07. 2017.

Slávnosť na „Růžovém paloučku“

Autor: Václav Vacek; 2. 7. 2017.

("Ružový palíček" u Litomyšle je miestom pamiatky na lúčenie exulantov - českých bratov, tiež J. A. Komenského, s vlasťou. Každoročne sa tam koná spomienková slávnosť. Pre V. Vaceka je pripomienkou našej neochoty zaujímať sa o druhého, vypočuť druhého a dožičiť mu možnosť obhajoby podľa Ježiša.)

Púť k sestre Zdenke

Autor: Timotej Masár SJ, Bratislava - Pod. Biskupice, 24. 6. 2017.

Podpora Františkovi

Václav Vacek, farář v Letohradě, ČR, Bratislava, 13. 6. 2017.

Solidarita s Františkom

Dňa 9. 3. 2017 bolo vo Viedni zverejnené vyhlásenie na podporu pápeža Františka. Vyhlásenie možno podporiť na adrese iniciatívy "Netzwerk: zeitgemäß glauben", na ktorú sa dostaneme tu. Nájdeme tam texty vyhlásenia vo viacerých jazykových verziách, aj v slovenčine. Podporu vyjadríme kliknutím na "Unterschreiben" alebo "Sign the Petition".

O čo ide v iniciatíve - "Solidarita s Františkom"?

Autor: Karol Moravčík; poznámky k besede 9. 5. 2017.

Od konfliktu k spoločenstvu

Autor: Karol Moravčík, 23.4.2017.

Pramene nádeje

Autor: Karol Moravčík; napísané pre Pravdu, uverejnené 15. 4. 2017.

Amoris laetitia – inšpirácia na prehĺbenie partnerského vzťahu a skvalitnenia atmosféry v rodine

Autori: Martina a Matej Vagačoví; poznámky k besede dňa 14. 3. 2017.
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10
e-mail: info@teoforum.sk © 2004 - 2012 Teologické fórum | Design Q7