Dnes je 11.12.2019    meniny má: Hilda Prihlásiť
title teoforum
Verzia pre tlač VERZIA PRE TLAČ

Křesťanství a komunismus

27.12.2011 01:12:15
aneb Ocenení Skryté církve v roce 2011
Autor: Peter Žaloudek

Pod mottem uvedeným v titulku tohoto článku se ve slovenských Trenčianských Teplicích konalo ve dnech 1. - 3. prosince sympozium, které ve spolupráci s Centrem pro evropskou politiku zorganizovalo bratislavské Teologické forum. Vedle účastníků z České a Slovenské republiky pocházeli přednášející hosté také z Ruska a Německa. Vyvstává otázka, proč ještě dnes, 22 let po pádu komunismu, je potřebné podobná sympozia organizovat. Nebylo snad již na toto téma řečeno všechno, nebo alespoň téměř všechno? Jako člen Teofora jsem se sympozia na Slovensku zúčastnil a rád bych o něm informoval.

V pozvánce, kterou jsem dostal, čtu: „Evropské komunistické diktatury se po druhé světové válce pokusily zničit náboženské myšlení a křesťanský životní styl. Tlak totalitního režimu však narazil na silný odpor. Vztah mezi státní mocí a křesťanstvím nabyl v letech 1948 – 1989 rozmanité podoby. Jejich konstantní součástí byla jak pasivní, tak aktivní rezistence motivovaných křesťanů, kteří se pustili do velice riskantního podniku na záchranu evropské kultury. Hodnoty, které tito lidé vytvořili, jsou dnes ohroženy v důsledku ztráty paměti. Přímí aktéři tehdejších událostí vymírají, dokumentace je z pochopitelných důvodů skromná a historie se přepisuje. Příběh protikomunistické křesťanské rezistence si přitom zasluhuje naši pozornost a takovou formu zpřítomnění, která umožní vyjádřit jeho nadčasové, hodnotové poselství. Proto si chceme připomenout a uctít aktéry tohoto období způsobem, který nebude kultickým svatořečením ani kladením věnců, ale který vyzvedne hlubší motivace zápasu za svobodu jak v otevřené občanské společnosti, tak v současném křesťanství. Jedním z motivů pro naše setkání jsou nedožité 90. narozeniny charizmatického představitele křesťanské opozice v Československu Felixe Maria Davídka, biskupa Skryté církve z Brna. Na jaře tohoto roku se mu in memoriam dostalo formálního uznání za přínos v boji za svobodu v církvi a spolu s ním i celé Davídkově větvi skryté církve. Cenu švýcarské Nadace Herberta Haaga za Svobodu v církvi převzali ve Vídni biskup Dušan Špiner a Ludmila Javorová, první kněžka katolické církve v Československu, kterou Felix Maria Davídek tajně vysvětil za hluboké totality a pronásledování v 70. letech minulého století.“

Už tato úvodní slova naznačují, o čem celé sympozium bylo. V roce 1989 komunismus padl. Členové skryté církve, do té doby působící jako úředníci, lékaři, laboranti, architekti, zdravotní sestry, učitelky, vychovatelky dětí aj., vyšli ze své skrytosti, oblékli řeholní hábity, nasadili kolárky, navlékli biskupské prsteny. Zatímco bývalí tajní řeholníci a řeholnice dnes působí v klášterech obou republik, drtivá většina bývalých tajných kněží a biskupů zůstala i nadále inkognito, v podzemí, až na pár výjimek – tajně svěceného kněze prof. Tomáše Halíka, kněží bez povolení státního souhlasu ke kněžské činnosti – kardinála Vlka a biskupa Malého (všichni působí dnes v Praze), tajně svěceného biskupa, nyní kardinála Korca v Nitře na Slovensku a ještě několika dalších. Mnozí již zemřeli, aniž by se nějakého uznání za zásluhy z církevního podzemí v období komunismu dočkali. Proč? Důvod je velice jednoduchý. V době bolševické vlády existoval tzv. numerus clausus. Teologii mohl studovat jen striktně zredukovaný počet bohoslovců, veřejně mohli působit jenom ti, kteří k tomuto výkonu dostali souhlas „strany a vlády“, biskup měl až druhořadé slovo. Byli to buď kněží prokomunistické kněžské organizace Pacem in terris, anebo kněží, aniž by dělali ústupky vůči komunistickému režimu, kteří si museli dávat pozor na vše, co veřejně mluví a konají, aby nepřišli o státní souhlas. Dnes již všichni víme, bez toho, abychom chtěli někoho odsuzovat, že typ duchovních, kteří spolupracovali s tehdejším režimem, byl typem morálně a křesťansky zkorumpovaných kněží. Jaký to paradox v porovnání ke kněžství Kristovu: Kristus byl svobodný a  nezávislý na politickém i náboženském systému své doby, hlásal Království Boží a přišel, aby lidem daroval spásu – stal se vzorem pravého kněžství.

Ti, kteří spolupráci se státem odmítli, aby nemuseli dělat morální ústupky, byli buď na dlouhá léta uvězněni, anebo jim byl státní souhlas k výkonu kněžské a biskupské činnosti odňat. A tak se pomalu začaly na celém území tehdejší ČSSR postupně formovat malé skupinky zapálených křesťanů, odhodlaných za každou cenu následovat příklad Ježíše Krista a prvních křesťanů. Lidé se scházeli po bytech, aby tam slavili mši, vysluhovali svátosti, učili katechismus, studovali teologii. Kostely sice zůstaly otevřené, ale skutečný náboženský život, to nesení praporu, za kterým vedou ve válce vlajkonoši své vojáky, se dělo za zdmi paneláků a rodinných domků.

Tajně svěcený biskup Felix Maria Davídek, pro něhož byl vzorem Kristus, a ne jeho komunistickým režimem zdeformovaná karikatura, si odseděl 14 let. Když pak viděl, že nemá šanci dostat se do pastorace, věnoval veškerou svou energii, talent i vzdělání formaci nových společenství, vznikajících potají. S týmem svých nejbližších spolupracovníků jezdil po republice, organizoval teologické kurzy, učil a světil nové kněze a biskupy. Navzdory izolaci a absenci kontaktů s oficiální svobodnou církví v Římě a jinde ve světě se v duchu II. vatikánského koncilu odhodlal i ke svěcení tzv. viri probati – životem ověřených a pro Krista zapálených ženatých mužů, jak se to dělo v prvních staletích křesťanství. Vysvětil rovněž několik žen. Sympozia se zúčastnila jedna z nich, Ludmila Javorová, nyní 80letá žena, žijící ve vší tichosti a skromnosti v Brně. A právě kvůli svěcení žen a ženatých mužů byla někdejší Skrytá církev po pádu komunismu odstavena na vedlejší kolej ze strany Vatikánu i biskupů České i Slovenské republiky. Zůstává bolestnou, nezahojenou ránou, že tato část církve, která tolik trpěla pronásledováním minulým režimem, byla pronásledovaná i Vatikánem.

Sympozium v Trenčianských Teplicích nyní chtělo navázat na celosvětové uznání, kterého se skryté církvi letos dostalo ve Vídni, a zároveň vytvořit příležitost k ocenění i na česko-slovenské půdě. Dalo impuls historikům, politikům i katolické církvi a její hierarchii odčinit absenci tohoto uznání a přehodnotit činnost skryté církve jak z pohledu historického, tak i teologického a ideově politického. Z množství referátů vybírám pár myšlenek.

P. Anton Srholec, saleziánský kněz, mnohými označovaný za posledního žijícího proroka na Slovensku, si v 50. a 60. letech 20. století odpracoval 10 let v uranových dolech. Po propuštění pracoval tento tajný člen saleziánského řádu jako dělník a studoval tajně teologii, kterou dokončil po roce 1968 v Itálii, kde jej na kněze vysvětil papež Pavel VI. Třebaže měl možnost v Itálii zůstat, rozhodl se v době normalizace pro návrat do vlasti. Do roku 1989 pracoval pak střídavě jako oficiálně činný kněz, a pak zase jako kněz jen s omezeným státním souhlasem, pro tzv. výpomocnou činnost, naposledy v roce 1989 v Blumentálskem kostele v Bratislavě, protože byl neustále pod drobnohledem STB. Po roce 1990, paradoxně, když již mohl konečně sloužit mše veřejně, se z veřejné kněžské činnosti stáhl. Nově jmenovaný biskup Sokol z Trnavy mu to prostřednictvím provinciála saleziánů nepřímo zakázal, když jej P. Srholec kritizoval za to, že byl kdysi knězem spolupracujícím s komunistickým režimem. Přitom Srholcova kritika byla oprávněná a biskup Sokol, jak známo později odstoupil. P. Anton založil domov pro bezdomovce, o které dodnes pečuje. Stal se z něho charizmatický kněz-kazatel, a navzdory vysokému věku je častým hostem různých shromáždění, rozhlasových i televizních diskusí. Tento člověk se vzpřímenou páteří žije skryté kněžství vlastně celý svůj život, protože říká nahlas to, co považuje za nutné. Na sympoziu vydal nádherné osobní svědectví: „Z místa na okraji společnosti jsem si udělal místo privilegované, protože i můj Pán, Ježíš Kristus, žil na pokraji společnosti.“ Na adresu zúčastněných řekl: „Toto naše společenství je těhotné budoucností. Křesťany budoucnosti jsou ti, kteří budou mít odvahu něco dělat, kde je potřeba konat, a nebudou mlčet tam, kde je třeba mluvit. Ne ti, kteří slepě a bezduše zaplňují kostely, ale ti, kteří budou ve společnosti pomáhat všude tam, kde bude jejich pomoc zapotřebí, a zároveň vydávat svědectví živé víry a křesťanského společenství.“

Z dalších řečníků mne zaujala paní Katarína Deáková, dcera politického vězně, která hovořila o tom, co prožívaly děti vězněných mužů, označované často za generaci „ztracených životů“, protože neměly šanci studovat. Nikoho tehdy nezajímalo, jestli mají talent. Ve svém proslovu připomněla, že dodnes chybí fundované publikace o diskriminaci nebo psychologický rozbor traumat dětí takto šikanovaných rodičů. Podle paní Deákové existují v češtině jen dvě publikace, které se touto problematikou zabývají: Baker and Gippenheimer z roku 1998 a publikace Jany Švehlové z roku 2001. Obě studie se shodují v tom, že dcery politických vězňů vnímají samy sebe na podřadném místě ve společnosti. Jejich sebedůvěra je snížená i tím, že měly z politických důvodů zákaz studovat. Dopady perzekucí na děti se dají shrnout do dvou kategorií: zážitků traumatických událostí a nedostatečného společenského uplatnění a seberealizace. V podobném duchu promluvila i paní Margita Marková, dcera ženatého kněze a vysokoškolského profesora – co prožívali z obav, aby se nedostalo na veřejnost, že její otec je knězem a pro malé společenství tajně sloužívá mše.

Elena Glushko, mladá Ruska z Moskvy, přednesla zajímavou přednášku pod názvem „Věřit navzdory církvi“ – pohled vnějšího pozorovatele na současný stav pravoslaví v Rusku: „Když se mluví o osudu ruské pravoslavné církve a hledají se kořeny existujících problémů, bývá obviňován sám model byzantského křesťanství, kde císař je současně hlavou církve. Na druhé straně se zdá, že žádná z pravoslavných církví nyní nepodléhá natolik vlivu státu, není do takové míry nehybná a nevšímavá k problémům vlastních věřících a často i kněží, jako právě ruská pravoslavná církev… Je ironií dějin, že po revoluci v r. 1917 to bylo právě hnutí za obnovení církve, které vyjádřilo Sovětům svou podporu. Navzdory této „servilnosti“ ruské pravoslavné církve nebylo možné zabránit represáliím. V roce 1914 fungovalo v Rusku 67 108 kostelů a kaplí, v roce 1941 už jenom 350. V letech 1937–1941 bylo v  Sovětském svazu zastřeleno 110 070 duchovních. (!)

(Věrohodnost informace o zavražděných citovala z těchto zdrojů: Protoierej Georgij Mitrofanov. Cerkovnoe vozrozhdenie v gornile voennogo konflikta dvuch totalitarnych režimov, in: Protoierej Georgij Mitrofanov. Russkaja pravoslavnaja cerkov' na istoričeskom pereputje XX veka. Moskva, 2011. S.65-76. Počet je uveden na s. 67, G.Mitrofanov odkazuje na údaje Komise pro rehabilitaci obětí politických perzekucí při Prezidentě Ruské Federace. Píše, že celkem perzekuce zažilo v období 1937 – 1941 až 175 800 lidí z nichž 110 700 bylo popraveno. Georgij Mitrofanov uvádí počet "pravoslávního duchovenstva", ale dodává - tyto údaje zahrnují nejen kněze, mnichy a mníšky, ale též ministranty, novice apod., hodně rodinných příslušníků duchovenstva, a taky rozkolnické kněze (obnovlenčeskie), kterých ale nebylo hodně. „Podle plánů stalinského vedení, ke konci 1942 v krajině musely zmizet všechny formy organizovaného náboženského života.“ Statistika je podle údajů NKVD, jejíž pracovníci nebyli dobří v teoretických otázkách a zahrnovali tam kohokoliv, kdo měl nějaký vztah k církvi.)

Dnes není situace v Rusku jiná – pravoslavná církev jde ruku v ruce se státem. Putin se objímá s pravoslavnými kněžími, i když všichni vědí, jaký to byl za minulého režimu člověk. Tradicionalismus, konzervatismus a respektování státní politiky jsou součástí oficiálního stanoviska ruské pravoslavné církve, jejíž hlava posílá gratulaci Fidelovi Castrovi k narozeninám. Mezi věřícími je stále častěji slyšet, že pravoslavnou víru a věrnost Bohu by měl člověk zachovávat i navzdory nynějšímu stavu ruské pravoslavné církve a její servilnosti režimu… Přednáška Eleny Glusko vyzněla vůči všeobecnému vedení pravoslavné církvi v Rusku dosti kriticky, ale také optimisticky, když poukázala na nárůst počtu věřících, kteří se s linií vedení ruské pravoslavné církve neshodují.

Další zajímavé přednášky se týkaly osoby, praktik a hlavně teologie Felixe Maria Davídka. Promluvilo několik lidí, kteří se v dobách komunismu pohybovali v jeho blízkosti a jsou dnes posledními žijícími svědky jeho života. Přestože byl Davídek po propuštění z vězení totálně izolován od dění církve na Západě a neměl žádné oficiální zprávy z průběhu jednání II. vatikánského koncilu, duch doby byl zde, a tak jako všichni tehdy žijící teologové, jejichž srdce tlouklo životem a myšlením církve, i on sháněl komplikovanými cestami odbornou teologickou literaturu, studoval ji a podával dál. Stejně jako mnozí jiní se nechal inspirovat vysoce abstraktní teologií francouzského jezuitského kněze Teilharda de Chardin (1881 – 1951), k jejímuž porozumění byl zapotřebí zvláštní slovník autorových výrazů.

Prof. Frank Mikeš vyzvedl několik aspektů Davídkovy teologie inspirované teologií Teilharda de Chardin, z níž mi utkvěly dvě myšlenky:

• Potřeba reformulace biblických textů do jazyka dnešní doby, kdy se např. obtížně vysvětlují pojmy jako zázrak nebo vzkříšení. Takovéto biblicko-katechetické výrazy je potřeba říci dnes takovým jazykem, aby byly srozumitelné. V době II. vatikánského koncilu hovořili o reformulaci bible všichni tehdejší teologové a je obdivuhodné, že Davídek to cítil přesně tak jako oni, aniž by se s nimi stýkal.

Davídkovým plánem byla moderní misionarizace, tj. nechat teologii a myšlenky křesťanství proniknout do všech odvětví a oborů – teologii by podle něj měli studovat lékaři, inženýři i jazykovědci. Teologii vnímal jako „produchovnění” jakékoliv lidské činnosti. Bohu díky, že v dnešní době studuje teologii jako druhý nebo třetí obor nezanedbatelné množství studentů, ač se jen necelé procento z nich stává kněžími. Vizionářské a odvážné Davídkovy myšlenky se staly realitou.

Pavol Katreniak se zaměřil na odvahu, kterou Davídek i další tajní biskupové měli, když se v tak riskantní době pustili do nepovolených svěcení. Autorizaci mohli čerpat z tzv. mexických fakult – souboru mimořádných církevněprávních vatikánských norem, které papež Pius XI. (1922–1939) poprvé udělil biskupům a kněžím v Mexiku v období pronásledování tamních křesťanů mezi dvěma světovými válkami, aby mohli vykonávat samostatné úkony, které by jinak podléhaly schválení nadřízených.

Další přednášející hovořil o Davídkově „jinakosti“, která se stala důvodem, proč ho mnozí z jeho přátel opustili a rozešli se s ním. Byl tak trochu zvláštní člověk; neustále studoval, četl, kupoval knihy – ať to byl slovník sineologických výrazů, filozofické komentáře, zeměpisná díla – a byl stále o krůček dál než ostatní. Vyjadřoval se jazykovými prostředky, kterým mnozí vůbec nerozuměli. Jako příklad použili Davídkův výraz kosmický Kristus – všeobsahující, všeobjímající Kristus, kterému patří úplně všechno. Velmi důležitou myšlenku vyslovil Jozef Pavlovič: Davídek budoval novou církev. Nikoliv jakousi jinou církev, která by nahrazovala oficiální, komunistickými kompromisy poskvrněnou církev, jak to Davídkovi vyčítá nynější vatikánská kurie. Novost Davídkovy církve nespočívala v tom, že by se měla odštěpit od své mateřské církve a způsobit tak schizma, ale v tom, že chtěl, aniž by měl na mysli expanzivní misionářské aktivity římskokatolické církve na jiné kontinenty v minulých staletích, aby byla nevtíravým, velice jemným způsobem vnořena, integrována do všech odvětví lidské činnosti a vytvářela tam malé, živé komunity. Každá taková komunita měla mít své vůdčí typy dané charakterovými vlastnostmi a charizmatem jednotlivých osobností. Můj Bože, jaká to krásná, vizionářská představa, dnes snad ještě aktuálnější než v té době! Po těchto slovech se přihlásila o krátký komentář paní Ludmila Javorová, někdejší vikářka: „Felix by nikoho nevysvětil bez potřeb předem existujícího společenství!” Smetla tím ze stolu možnou kritiku ze strany vatikánské hierarchie, že F. M. Davídek světil bez předešlých plánů a potřeb.

Jozef Pavlovič vyprávěl také dva příběhy z Davídkova života. Během čtrnáctiletého věznění byl spolu s dalšími kněžími a řeholníky umístěn v jedné části vězeňské budovy, v odloučení od jiných vězňů, aby na ně nemohli nábožensky působit. Každý musel jednou za čas umývat podlahu na hlavní chodbě, ze které vedly dveře k jednotlivým celám. Stalo se, že na Velký pátek se k obědu podávaly smažené řízky. Byla to jasná provokace – celé týdny nedostali vězni maso a zrovna teď, když se nepředpokládalo, že v den přísného postu vězni řízky jíst budou, jim ho přinesli. Toho dne umýval podlahu na chodbě právě F. M. Davídek. Vábivá vůně řízků se nesla chodbou a pronikla i do cel. Felix tušil, že mnozí maso odmítnou a budou tak celý den hladovět. Začal tedy dělat s kbelíkem rámus, aby vzbudil zájem vězněných, a přitom si polohlasně bručel: „Tak oni si myslí, že nás vyprovokují a donutí k hladu, ale my jim ukážeme, že jsme nad věcí a jak nám ty řízky chutnají, s chutí je zblajzneme…“ A opravdu, vězni řízky jedli.

Druhá událost se stala v sedmdesátých letech. F. M. Davídek jel v Brně tramvají, Jozef Pavlovič s ním. Protože si nebyli jistí, jestli je někdo nesleduje, nastoupili do ní každý jiným vchodem a vůbec spolu nekomunikovali, jako by se neznali. Jeli na návštěvu. Felix držel v ruce jízdenku, ale zřejmě byl myšlenkami někde jinde, možná si v duchu formuloval přednášku, a jízdenku si zapomněl označit. Když přistoupil k Felixovi revizor a požádal ho o jízdní doklad, rychle procitl a uvědomil si, co se stalo. Aniž hnul brvou, sáhl do kapsy pro peněženku a ihned zaplatil pokutu. Ani se nenamáhal revizorovi vysvětlovat, že jízdenku má a jen si ji zapomněl označit. „Davídek byl absolutně nad věcí“, dodal k tomu Jozef Pavlovič. „Peníze pro něho nehrály žádnou roli, neměl zájem ztrácet čas debatami o tom, co pro něho nemělo smysl…“

Připomenu ještě další autory, popř. jejich témata: Historik Jiří Hanuš, který napsal spolu s Petrem Fialou první obsáhlou kritickou publikaci „Skrytá církev; Felix M. Davídek a společenství Koinotes“. Dušan Špiner, Skrytá církev minulosti, otevřená církev budoucnosti, Marián Zajíček, signatář Charty 77, a jeho porovnání myšlenek Charty 77 s Dílem koncilové obnovy, MUDr. Eduard Kožuch, tajně svěcený ženatý kněz, MUDr. Magdaléna Záhorská, tajně svěcená diakonka, Karol Moravčík, předseda Teologického fora, a mnozí jiní. V  diskusích zaznělo mnoho kritických hlasů na adresu dnešních biskupů a vatikánské hierarchie. Tyto kritiky však byly velice umírněné a strohé, spíše šlo o politování nad tím, že hierarchie, místo aby věcně, pravdivě a s vděčností pohlížela na činnost někdejší skryté církve, se tomuto tématu zbaběle vyhnula, tak jako se vyhýbá otevřené konfrontaci se všemi neustále se množícími reformními hnutími i hledání řešení a cest k tomu, aby se stala věrohodnou a prorockou. Za všechny kritické hlasy jen jeden jediný z publika, který patřil známému knězi: „Biskupové nic neřeší, jen zde chodí mezi námi jako Mikulášové.“ Jinými slovy – místo toho, aby biskupové naslouchali hlasu lidu, myslí jen na to, jak se co nejvíce naparádit a co nejnoblesněji sloužit mši. Vzdálili se lidu, lidé jejich ceremoniím a pompéznímu oblečení již nerozumějí. Biskupové žijí ve svém vlastním světě, který nemá s realitou problémů lidí dnešní doby nic společného.

Závěrem ještě dva momenty, které mne velice silně zasáhly. Jednou z přednášejících byla mladá paní Susanne Neumann z Německa. Její předkové, rodiče, další příbuzní i ona sama byly protestanti. Přede čtyřmi roky se nechala pokřtít v katolické církvi. Z pracovních důvodů byla poslána do Prahy, kde již několik let žije a pracuje pro jednu německou společnost. Ve své přednášce nazvané Mé první setkání se skrytou církví v ČSSR řekla, že o její existenci neměla donedávna ani ponětí. Pak byla požádána o přeložení dvou českých textů o skryté církvi do němčiny – jeden historický byl od Jiřího Hanuše, druhým bylo interview s Ludmilou Javorovou o jejím skrytém kněžství. A právě tento text jí změnil život, jak sama říká: „To, čím na mě paní Javorová udělala největší dojem, bylo, s jakou sílou, samozřejmostí a pokorou kráčela po své cestě. Považuji to za obdivuhodné, protože nevím, zda bych já měla v té době odvahu dát se jako žena na kněžskou dráhu v katolické církvi. Ptám se však spolu s ní, proč ženy a ženatí muži nemohou v katolické církvi zastávat funkci v oficiálních úřadech. Vím, že o tom existují četná pojednání, mně se to však jeví jako racionální zdůvodnění pro staré zavedené struktury. Vyjadřuji svůj údiv nad tímto stavem, protože mi zde chybí – a to říkám jako žena – ženský aspekt. Tam, odkud pocházím, zastávají ženy funkci pastorů a biskupů zcela přirozeně. Svou profesi, svou úlohu, kterou cítí jako své povolání, zvládají navzdory svým rodinným závazkům velmi dobře a s plným nasazením pro církevní obec. Vnáší do víry, církve, církevní obce ženský pohled. Muži a ženy často mívají ke stejným tématům či problémům odlišné přístupy. A to je taky dobře, neboť propojení obou přístupů umožňuje vytváření skvělých, snadných řešení, resp. idejí. Žena se prostě baví s jinou ženou jinak než muž s mužem. A když mluví žena s mužem a muž se ženou, je to zase úplně něco jiného. Domnívám se, že toto propojení by se mělo aplikovat ve všech směrech, ne aby jeden pohled – ten ženský – zůstal stranou, potlačený, a jeho nositelka se musela smířit s rolí statického pozorovatele. Tímto směrem se podle mne ubírá i otázka, zda ženatí muži mohou, nebo nemohou zastávat kněžský úřad. Mám za to, že ženatý muž, zejména pokud je otcem, má zcela jiný pohled na život a s ním spojené problémy, než někdo, komu praktické zkušenosti z vlastní rodiny chybí. Dle mého názoru je důležité a zcela přirozené, aby ženy a ženatí muži směli v církevní obci vykonávat službu jako kněží a pastýři. Tak jak k tomu došlo již ve skryté církvi v době komunismu v Československu a jak je tomu už dlouhou dobu v evangelické církvi. I když se spásné idey tehdejší skryté církve prozatím nepřenesly do nové doby po roce 1989, jsem v tomto smyslu optimistka.“ Po těchto slovech zazněl bouřlivý potlesk. Paní Ludmila Javorová vstala a šla Susanne Neumann obejmout. Bylo to procítěné, hluboké objetí, snad nejsilnější chvíle celého sympozia.

Druhou událostí byla prezentace slovenského překladu knihy Verratene Prophetie - Zrazené proroctví, souhrnu textů nejvýznamnějších kriticky smýšlejících teologů, kteří se fenoménem Skryté církve zabývají (Hans Küng, Hans Jorissen, Hermann Häring, Walter Kirchschläger, Erwin Koller, biskup Václav Malý, biskup Jan Konzal, Peter Križan a další svědci doby). Nevšední název knihy chce poukázat na jedinečnost a prorockého ducha Skryté církve, jejíž hlas byl, žel, nakonec umlčen, zrazen i Vatikánem. Tuto nevšední, otevřenou a zároveň kritickou, na informace nesmírně bohatou knihu lze objednat na internetové stránce Teologického fora,  anebo v onilne knihkupectví Martinus.sk. Mohu prohlásit, že po pádu komunismu nevyšla na území Čech ani Slovenska dokonalejší a historicko-teologicko-kriticky fundovanější kniha, než právě tato. Všem, kteří se o období totalitního komunistického systému v ČSSR zajímají, a hlavně věřícím lidem, ji vřele doporučuji.

Načo nám bola revolúcia?

Autor: Matej Vagač; 12.11.2019, beseda TF FK.

Načo nám bola revolúcia?

Autor: Dionýz Hochel, študentský aktivista v roku 1989; 12.11.2019, beseda TF FK.

O opojení

Autor: Pavol Tomašovič; text bol uverejnený v LT č. 37-38/2019, 30.10.2019.

Načo nám bola revolúcia?

Autor: Karol Moravčík; beseda TF FK 12.11.2019.

Sami proti sebe

Autor: Pavol Tomašovič
(Text vyšiel v časopise Literárny týždenník č. 33-34/2019 pod názvom: „Esej o strachu ľudí zo sociálnej izolovanosti: Sami proti sebe.“)

Rozhovor s generálom jezuitov

Tages-Anzeiger, 25.9.2019. Rozhovor viedol Michael Meier. Preklad: Timotej Masár SJ.

Čiernobiele videnie sveta

Autor: Pavol Tomašovič; uverejnené v: Lit. týždenník, č. 15-16/2019.

Starosť o spoločenstvo

Autor: Pavol Tomašovič; uverejnené v: Lit. týždenník, 7-8/2019, 27. 2. 2019, roč. XXXII.

Čierno-biela spoločnosť

Autor: Karol Moravčík; Beseda TF FK, 12. 3. 2019.

Kto a aký (prezident)?

Autor: Karol Moravčík; Beseda TF FK, 12.2.2019.
1 | 2 | 3 | 4 | 5
e-mail: info@teoforum.sk © 2004 - 2012 Teologické fórum | Design Q7