František a Lev XIV.

Taliansky jezuita Antonio Spadaro, podsekretár Dikastéria pre kultúru a vzdelávanie, bývalý šéfredaktor časopisu La Civiltà Cattolica, uverejnil v L´Osservatore Romano cennú úvahu o duchovných a ideových prepojeniach medzi pápežom Františkom a pápežom Levom. Text sme prevzali zo stránky: https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2025-06/frantisek-a-lev-xiv-dvoji-neklid-v-case-globalni-krehkosti.html Oplatí sa začítať do tohto textu, premyslieť a premeditovať si ho, aby sme lepšie porozumeli, čo je naozaj dôležité v súčasnom svete, ktorý sa „rozpadá“, a ako môžeme spolu s cirkvou, ktorá je dielňou zmierenia, držať pohromade to, čo je ohrozené.

Svěřené poslání, které přechází z jednoho pontifikátu na druhý, není tvořeno pouze slovy a gesty, ale především vizemi, které se navzájem prolínají a jsou neseny stejnou vírou. Jaký byl styčný bod při Františkově předání štafety Lvovi? Jaké vize se zde navzájem prolínají? To se ukáže v průběhu cesty církve ve světě. Stačí si vzpomenout, jak rozhodující bylo pro Františka slovo „přitažlivost“ („křesťanství roste díky přitažlivosti“, řekl Joseph Ratzinger). Mezi Benediktem a Františkem bylo jasné, co je třeba předat: „Výzvy rychlých změn a výzvy otázek velkého významu pro život víry“, jak řekl sám Benedikt při loučení. Papež Bergoglio tyto výzvy přeložil do „zdravého neklidu“, jediného, „který dává pokoj“, a vtiskl tak životu církve pomalý, ale neustálý a františkánsky vlnivý a otřásající pohyb. A právě „neklid“ je slovo, které František 28. srpna 2013 doporučil v působivé homilii tehdejšímu generálnímu představenému řádu sv. Augustina, otci Prevostovi, a jeho kapitule shromážděné v jejich kostele na římském Campo Marzio.

Pokud existuje pojem, který může stručně vystihnout předání štafety mezi Františkem a Lvem, pak je to právě výraz „neklid“, který Lev XIV. použil ve svých prvních slovech jako papež, jako by tím chtěl stvrdit hlubokou duchovní kontinuitu.

Bergogliův pontifikát byl plný plodů, ale především semen, s vlastní františkánskou výjimečností. Hodnota a účinky jeho odkazu se projeví až s časem, budou měřeny zkouškou dějin, nikoli blogů. Zanechal především metodu: duchovní rozlišování. Jeho řízení církve nikdy nebylo vedeno předem připravenými myšlenkami, ale intuicí a hlubokým čtením reality očima pastýře ponořeného do lidu. František vždy považoval církev za instituci, ale vždy tvrdil, že to, co ji činí institucí, je Duch svatý, který „vyvolává nepořádek charismaty, ale v tom nepořádku vytváří harmonii“. Bergoglio tedy považoval církevní instituci za harmonii – nikoli za prostou a ryze lidskou rovnováhu –, která se neustále utváří z chaosu rozmanitosti a protikladů. Udržoval neklid mezi charismaty a institucemi, vědom si toho, že církev je „poutnickým a evangelizujícím lidem“, realitou, která vždy přesahuje jakoukoli formu. Nazýval to „desborde“, přetékání Boha.

Těm, kteří se obávali, že „nepořádek“ je nebezpečný, řekl tehdejší kardinál Prevost v roce 2024 v augustiniánské farnosti v Illinois: „František se nebojí trochu rozvířit vody, rozvířit věci. A když to udělá, jsou lidé, kteří se cíti nepříjemně. Všichni máme odlišné osobnosti a všichni máme odlišné způsoby, jak udržet loď v klidu a říkat: prosím, nehýbejte lodí, prosím, nedělejte to. A František říká: „Všechno bude v pořádku.“ Líbí se mu evangelium, kde Ježíš spí v lodi a učedníci panikaří a říkají: „Proč spíš, umřeme.“ Ježíš ví velmi dobře, co se děje, ale nechá je, ať se bojí“. Prevost dokonale pochopil Bergogliův evangelní neklid.

František měl radikální vášeň pro pravdu, a to do té míry, že se bál hlásat „pravdivé věci“ bez „ducha pravdy“. Jeho jemnost v tomto ohledu byla mystická, typická pro neklidné srdce, které rozlišuje a jde za vnější zdání. Proto František odmítl veškeré ideologické pokušení, i v těch nejradikálnějších reformách. Jeho vláda byla neustálým duchovním cvičením.

František bojoval proti introverzi církve a Lev – který ho citoval – to zopakoval: „Církev je ze své podstaty extrovertní“ a „sebestřednost zháší oheň misijního ducha“. Prevost dokonce s bleskovou výstižností dodal: „Boží lid je početnější, než vidíme. Nedefinujme jeho hranice!“ Papež Lev ve své výzvě k jednotě církve nevychází z logiky kontroly, uniformity nebo strachu, ale spíše z evangelijní potřeby „jít společně vpřed“. Synodalita je pro Lva formou lásky: neustálou snahou naslouchat si navzájem, i v rozdílech.

Do paměti se vryla Františkova slova na synodě v roce 2015: „Kromě dogmatických otázek, které jsou jasně definovány učením církve, jsme také viděli, že to, co se zdá normální pro biskupa jednoho kontinentu, může být pro biskupa jiného kontinentu podivné, téměř skandální – téměř! – pro biskupa z jiného kontinentu; to, co je v jedné společnosti považováno za porušení práva, může být v jiné společnosti samozřejmým a nedotknutelným pravidlem; to, co je pro některé svobodou svědomí, může být pro jiné pouze zmatkem“. Skutečné rozlišování se tedy neodehrává mezi názory, ale v rámci dějin. A tak se ruce obou papežů nevědomky proplétají, když Lev v již zmiňované farnosti v Illinois prohlásil: „To, co může být důležité v církvi ve Spojených státech, nemusí být vůbec důležité v Jižní Koreji. A musíme si také pamatovat, že jsme součástí všeobecné církve, když hledáme způsoby, jak být církví společně.“ Jako papež Lev hovořil o „soužití odlišností“.

Jednota je zralým plodem této cesty. A proto ji nelze bránit ideologickou přísností, ale trpělivou láskou. Prevost také ví, že je třeba kráčet i s „těmi, kdo se ubírají jinými náboženskými cestami, s těmi, kdo v sobě živí neklid hledání Boha, se všemi ženami a muži dobré vůle“. Neklid se tedy vždy vrací v různých podobách.

Neklidné napětí, které prochází globální církví – napětí mezi různým vnímáním, kulturami, teologiemi – nesmí být potlačováno, ale přijímáno jako znamení katolicity. Důležité je, aby bylo vyjádřeno, jak řekl František na začátku synody v roce 2014: je třeba „říkat vše, co v Pánu cítíme, že je třeba říci: bez lidské úcty, bez bázně. A zároveň je třeba s pokorou naslouchat a s otevřeným srdcem přijímat to, co říkají bratři. Těmito dvěma postoji se uplatňuje synodalita“. Proto – pokračoval – „vás prosím o tyto postoje bratrů v Pánu: mluvte s parrhésií a naslouchejte s pokorou. A dělejte to s velkým klidem a mírem, protože synoda se vždy koná cum Petro et sub Petro, a přítomnost papeže je zárukou pro všechny a ochranou víry“. Papež se stává garantem ochrany a zároveň samotné možnosti „parrhésie“.

Bergoglio si přál mít Prevosta nejprve biskupem a poté prefektem Dikasteria pro biskupy. Vybral si ho také proto, že je to světový člověk: má evropské kořeny, narodil se v USA, ale pro Peru se rozhodl z vlastní vůle a kvůli své misii, žil mezi campesinos v Andách, naslouchal volání chudých a naučil se mystice blízkosti. Jeho biskupství v Chiclayo bylo laboratoří konkrétní evangelní přítomnosti, která se dnes vrací v jeho gestech a slovech. Jeho augustiniánská spiritualita se projevuje ve schopnosti spojovat vnitřní život a misii, neklid a lásku. To ví především díky zkušenosti z funkce generálního představeného svého řádu, augustiniánů, kteří řeší napětí a rozdíly i mezi svými komunitami v Peru a samozřejmě i ve světě.

První slova papeže Prevosta jsou Augustinova. Citoval slavný úryvek: „Pro vás jsem biskup, s vámi jsem křesťan“, a zdůraznil, že pravá církevní autorita vychází ze sdílení, nikoli z odloučení. Jeho pojetí autority je neozbrojené, vzdálené jakékoli formě nadřazenosti. Řekl: „Nesmíme se schovávat za představu autority, která dnes již nemá smysl.“ Této tématice věnoval svou doktorskou práci v roce 1987, a proto je mu velmi blízká. V tomto smyslu navázal na eklesiologický přístup Františka, který odsoudil únavné protiklady mezi konzervativci a progresivisty jako paralyzující past. Ve svém prvním projevu Lev zopakoval výraz „neozbrojená a odzbrojující“, který lze použít i na církev, která nemává mocí jako zbraní, ale nechává se zranit historií, protože „být Boží nás váže k zemi“. Je to církev, která na sebe bere nebezpečí své doby, která nehledá klid, ale věrnost. A která se angažuje na frontě míru bez protagonismu, dává se k dispozici, vyhýbá se „hlučné, svalnaté komunikaci“ a hledá „spíše komunikaci schopnou naslouchat“. Lev, stejně jako František, touží po „samaritánské“ církvi – jak řekl při jedné generální audienci –, po polní nemocnici ve „zraněném světě“.

Lev dobře ví, že přijetím petrovského úřadu se vystavil náporu času a dějin. Proto se staví proti vnímání víry jako prostředku k uchování identity nebo politické moci. Rozhodně reagoval na instrumentalizaci Augustinova ordo amoris některými populistickými rétorikami a zdůraznil, že pravá tradice je ta, která zůstává věrná lásce. A proto je jeho diplomacie v plné kontinuitě s Františkem diplomacií mostů a telefonát Putinovi navazuje na trpělivé budování vztahů, které František rozvíjel od svého setkání s ruským velvyslancem na začátku konfliktu, a na kontakty s moskevským patriarchátem, které vždy zůstaly otevřené.

V době, kdy důvěra v instituce prochází krizí, se Lev XIV. prezentuje jako člověk, který naslouchá a vede dialog. František ve své apoštolské exhortaci Laudate Deum napsal, že svět se „rozpadá“ a blíží se „k bodu zlomu“. Tato diagnóza není apokalyptická, ale prorocká. Církev má být místem, kde se drží pohromadě to, co se rozpadá, má být dílnou smíření, má nabízet přítomnost, která se neuzavírá do nostalgie po minulosti. Lev tento scénář přejímá a přijímá jej jako své poslání. Neklidné Augustinovo srdce – které nenachází klid, dokud nespočine v Bohu – se pro něj stává paradigmatem současného věřícího: nikoli toho, kdo „vlastní“ pravdu, ale toho, kdo ji neustále hledá, v dějinách a s dějinami. A v této perspektivě je třeba znovu vykládat i sociální nauku církve: „Nechce vztyčit vlajku vlastnictví pravdy“, řekl Lev, ale učit, jak se „přibližovat“ a obývat otázky. Prevost tedy není papežem, který navrhuje recepty, ale pastýřem, který vybízí k rozhození sítí víry tam, kde se množí otázky. Řekl to jasně: každá generace má své problémy, své sny, své výzvy. A pouze „pohledem do dálky“ lze zachytit to, co Duch svatý naznačuje.

Lev XIV. se nepředstavuje jako „osamělý vůdce“, jak prohlásil hned na začátku. Spíše ztělesňuje postavu, kterou sám definoval jako „kvas pro smířený svět“. Je v něm jasné odmítnutí jakékoli elitářské vize církve, vize „našich malých skupin“, které se cítí nadřazené světu.

V době globální křehkosti a rozšířeného rozčarování je církev, jejíhož vedení se Lev XIV. ujal, povolána k pokornému, ale pevnému svědectví. Lev je muž, který umí zachytit neklid doby a proměnit jej ve formu své služby. Závod již začal. A neklid – ten zdravý, evangelijní, plodný – pokračuje, aby poháněl kroky církve vpřed. Protože „utvrzovat ve víře“ nemá nic společného s prostým, lidským a bázlivým „uklidňováním“, ale spíše s otevřením našeho neklidného srdce Bohu, který působí ve světě a v církevním společenství.

Mezi Františkem a Lvem existuje nit, která se nepřetrhne. Je to nit kontinuity v petrovském úřadu a také nit víry, která se nespokojí, která hledá, která se nechá dotknout, která se nezavírá. Je to neviditelná nit, která – jak psal Chesterton – způsobuje twitch upon the thread, ono chvění vlákna, které otřásá církví a pohání ji vpřed.