Je nesprávné chápání ukřižování ve smyslu: „Adam zhřešil, na nás přešel Adamův hřích, ale Ježíš nás vykoupil, a proto šel na kříž“. Ježíš nejde na kříž kvůli tomu, že Adam zhřešil, ale kvůli tomu, že my si myslíme, že jsme dobří. Ježíš musí rozbíjet tu naší scestnou zbožnost. Ta scestná zbožnost v Ježíšově době vedla až k tomu, že říkali, že tesař z Nazareta je neznaboh, že dělá zázraky z moci zlého ducha. Ježíšova smrt rozbíjí příčinu, která v člověku může dokonce vést až ke hříchu proti Duchu sv. Ježíšova smrt se netýká přímo hříchu jako takového, ale způsobu myšlení, který se vytvořil u mnoha lidí a který nemá charakter hříchu. Svědčí o tom zmiňované texty: Lk 2,34-35, Jn 14,30-31 („Aby svět poznal, že miluji Otce“), Lk 1,16-17 („A mnohé ze synů Izraele obrátí k Pánu, jejich Bohu. On půjde před jeho tváří v duchu a mocí Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid“), Jn 8,28 (ve smyslu „…až mne zabijí, poznají, že já jsem to. Až se budete zamýšlet nade mnou, nesnesete to, necháte mne ukřižovat, protože nechcete uznat své chyby“).
Tady jde o uznání náboženských chyb, a to je daleko závažnější kalibr než chyby profánní. Ježíš Kristus jde na kříž, aby přiměl lidi k uznání defektů v oblasti nekvalitní zbožnosti a k uznání slepoty. Smrt Ježíše Krista otevírá oči, odbourává zábrany. Zábrany vznikaly a vznikají nesprávným čtením Písma. Jako příklad projevů zábran uveďme několik textů: Mt 16,21-23, Mt 17,21-23, Mt 20,17-28, Mt 26,1-2, Jn 5,45-47, Sk 10,13-16 a jiné. Na druhé straně odbourání zábran je uvedeno v textech Jn 20,3-9, Lk 24,13-35, Lk 24,44-49. Abychom pochopili smysl Kristova kříže, je tedy nutné dobře pochopit smysl vlastních chyb. Když člověk dotáhne problematiku chyb, přijde odměna daleko větší. Často se stává, že člověk je pak rád, že tu chybu udělal. Učení se z chyb (vlastních i cizích) je jistě náročná věc. Závisí to na tom, jak má člověk ty věci dotažené a jak se staví k dané věci.
Nesprávná je také představa Ježíšova zástupného utrpení. Ježíšovo utrpení má rozbít předsudky, aby si lidé uvědomili, že např. velerada je totálně vedle a ne Ježíš. Bohužel, nakonec i zástupy celého Jeruzalému jednají jako poblázněny, což bylo důsledkem těch předsudků. Smrt Ježíše byla nutná pro odslepení farizeů. Ale i apoštolové, dokud Ježíš nezemřel, nevěřili tomu, co Ježíš říkal o své smrti. Víme, že když zemřel, přestal být v očích učedníků Mesiášem (viz např. Emauzští). Padla rabínská představa o Mesiášovi a ti byli ochotni hovořit s Ježíšem o skutečném Mesiáši dle Mojžíše a proroků. Co se týče nás, tak Ježíš musí rozbíjet naší scestnou zbožnost, která tehdy vedla až k tomu, že říkali, že ten chlapík z Nazareta je neznaboh (viz „dělá to z moci zlého ducha“). Ježíšova smrt právě rozbíjí tu příčinu, která v člověku vede až ke hříchu proti Duchu sv.
Věřící často zapomínají na to, že když Ježíše uctívají, že největší bohopoctou je pochopit Ježíšovu nauku. Ježíš není nějaký král, který potřebuje patolízaly a kterému záleží na tom, jak se lidé kolem něj servilně chovají. Ježíš přišel s určitou naukou a chce, aby se lidé nad jeho naukou zamýšleli, aby zlomil takovou tu lidskou zabedněnost, která vyrůstá z toho, že si člověk namlouvá: „Já jsem dobře poučen, já dobře věřím, já jsem zbožný žid, nebo také já jsem zbožný katolík.“ Aby toto zlomil, proto Ježíš jde na kříž.
Z pohledu evoluce se lidé mají rozvíjet sami. Jak bylo řečeno, Bůh nechce zasahovat, chce mít partnery s co největší mírou samostatnosti. Přitom ale vzniká falešná zbožnost, která vede ke špatnému vyhodnocování. A proto je tady hřích, který tu falešnou zbožnost rozbíjí. Ta falešná zbožnost vzniká z vadné teologické představy. Proto Ježíš říká, že hříchy pohanů nejsou tak závažné, jako hříchy v Kafarnaumu. No a tím, že máme zkreslenou teologickou představu, tím se rozbila správná představa Ježíšovy smrti na kříži a pochopení její záslužnosti. Opakuji, že Ježíšova smrt se netýká hříchu jako takového, ale způsobu myšlení, který se vytvořil u mnoha lidí. A vzniklo to tím, že se lidé měli rozvíjet sami a oni to nedořešili. V teologii pak proběhly změny – deformace myšlení. U fyziky (Newtona) to nebylo, ale u filosofie to bylo (Aristoteles).
Závěrem lze také říct, že smysl Ježíšova kříže je také v tom, abychom se zamysleli nad tím, do jaké míry proběhly deformace myšlení v nás, v teologii a také ve filosofii. Existence množství křesťanských církvi je toho jasným dokladem.