Vážení přátelé, děkuji vám za pozvání na Růžový palouček, vážím si toho.
Přicházím jako poutník, jako kající poutník. Vysvětlím to. Pocházím z Čermné od Lanškrouna, která se před časem z náboženské nesnášenlivosti rozdělila na Horní Čermnou - evangelickou a na Dolní - katolickou. Narodil jsem se už v té Dolní. Přes padesát let se rozdělením křesťanů trápím.
Naše rodiče by ani ve snu nenapadlo nás vyměnit nebo nás opustit. Bůh se nikdy se svou nevěstou - Izraelem - nerozvedl. Rozvod mezi manželi je tragédií, která silně poškodí děti. Ohrožuje-li jeden manžel druhého, je rozvod nezbytný, ale následky jsou děsivé. I společenství křesťanů se rozvádí. Už máme okolo 400 církví.
My, potomci rozvedených církví, trpíme podobně jako děti rodičů odloučených od lože a stolu. Mnozí toužíme po vzájemném přiblížení a novém “sňatku”. (Někteří jsou lhostejní, jiní zatrpkli v přesvědčení, že jen druhá strana udělala chybu.)
Aby se rozvedení manželé znovu sešli, potřebují vyslechnout jeden druhého, najít chyby, kterých se dopustili a poučit se z nich - aby k sobě našli cestu a mohli spolu žít v lepším vztahu než před rozchodem.
Přiznáváme, že ani jako jedinci ani jako církev nežijeme úplně podle Ježíšových představ. Jsme si vědomi, že se k tomu teprve blížíme, ale naše budoucnost je - pokud chceme poslouchat Pána Ježíše - ve sjednocení.
I římský biskup František přiznává, že je hříšník. (Jaké může mít papež hříchy? To snad mohu odhadnout, nejsem o mnoho mladší než František. Naučili jsme se přiznávat a vyznávat nejen to, co jsme učinili špatného, ale klademe si za vinu i to, co jsme neučili dobrého, ač to bylo v naších možnostech a silách. Čím jsme starší, tím víc selhání za sebou máme.)
Jako člověk pokročilejšího věku, zkoumám, čím jsem božímu království přispěl a co mu dlužím. Budu mluvit především za sebe a za svou stranu - katolickou, s vědomím, že nejsem lepší než má církev.
Poslední papežové pokládají sjednocení křesťanů za náš prvořadý úkol. Už jsme odvolali prokletí druhých, už se s mnohými křesťany nekatolických církví mnohde máme rádi, ale to není všechno. Špatný příklad, který jsme dali světu, trvá. Modlíme se k Bohu za porozumění mezi národy a mezi lidmi různých kultur, ale nejsme schopni se sejít u Ježíšova stolu. To nás usvědčuje, že pro nás Ježíšova hostina málo znamená a že nevyužíváme její sílu.
František si nedávno povzdechl: „Kdybychom čekali v ekumenismu jen na teology, dočkali bychom se až druhý den po posledním dni“. Tím neříká, mávněme rukou nad názory teologů. Sám přece také patří mezi vzdělané teology. Na porozumění mezi křesťany různých církví jsme se měli vyučit dovednosti vzájemného naslouchání jedni druhým a k domluvě s jinými. Teď je před námi možnost domluvy mezi různými náboženstvími. My, křesťané, máme toho být schopni. Podobně to platí i o naší úloze v úsilí o soudržnost budoucnosti Evropy - v současném silném tlaku, usilujícím o rozdělení Evropanů…
My, křesťané z rozdílných církví, se učíme spolu promýšlet smysl Božího slova, ale u Večeře Páně zůstáváme dlužni slovům z listu Římanům: “Bratři, milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12:10) Jak to, že u Ježíšovy hostiny - my katolíci - nedáváme v úctě přednost druhým? Vím-li, že jsem hříšník a vím-li, že nám Bůh milosrdně nabízí odpuštění, jaký bych mohl mít důvod pokládat druhého za většího hříšníka, než jsem já? Ježíš přece ke svému Stolu zve hříšníky (kteří si zoufale přejí být lepšími). Je na odpovědnosti každého, aby zpytoval sám sebe - podle Ježíšových slov - zda má roucho svatební.
Každý, komu je drahá Ježíšova modlitba za bratrství a jednotu, by měl znovu promýšlet proč a k čemu nám Ježíš svou hostinu daroval. Přes čtyřicet let to promýšlím. Před léty jsem k tomu napsal knihu, ale stále k ní přidávám “nové kapitoly” (ty nevyšly tiskem). Nikdy tu krásu nevyčerpáme.
Samozřejmě, že je nutné především naslouchat Ježíšovým slovům - abychom sami nefantazírovali a neřídili se jen vlastním ”vkusem”, ale je také velice užitečné naslouchat druhým, jak oni rozumějí Večeři Páně a co z té hostiny přijímají.
Tu výpověď si trénujeme, když se svým potomkům svěřujeme se svým osobním vztahem k našemu milému Bratru a Pánu Ježíši a když jim s cudností vyprávíme, jak nás Ježíšova láska ovlivňuje a proměňuje.
Naslouchat si vzájemně, je důležité. Asi znáte slova milého indického jezuity Anthony de Mella: “Každý ukazujeme prstem na měsíc. Ale o prst se hádáme.” O druhém si často opovážlivě myslíme, že ukazuje vedle. Postavme se na místo druhého a podívejme se na co, na koho a kam ukazuje. Zatím slovu božímu pečlivě nenasloucháme a neřídíme se přesně Ježíšovým vyučováním.
Už k tomu jen připomenu - pro mě - tři základní věty ze závratné krásy, kterou nám Bůh říká:
„Jsem Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívaný, velmi laskavý a věrný“. Tak se nám představil při setkání s Mojžíšem (Ex 34,6). Snad pokaždé se při těch slovech chvěji. Kdo jsem já, a kdo je Bůh? - a i ke mně, hříšnému, tak pěkně mluví.
„Jsi mou milovanou dcerou, mým milovaným synem“, říká každému z nás: (Srv. Lk 3:22; J 15:9)
O druhých lidech prohlásil: „Každý z lidí je mým milovaným dítětem“. (Srv. např. Mt 25:40)
Bůh nás velikostí svého přátelství a krásou svých slov nesvazuje a nedrtí. My sami se hlásíme k odpovědnosti za jeho nesmírné dary. Máme se z nich radovat, žít z nich a rozdávat. Kdo si všímá úcty Boha k člověku a s vděčností ji přijímá, tomu není příliš zatěžko se učit v úctě dávat přednost druhým a pokládat je za lepší sebe.