Již dlouhou dobu mne trápí formulace přímluv a proseb v kostele a zejména, když nejsou vyslyšeny. Někdy by se mohlo říct, že byly vyslyšeny, ale oponent (nevěřící) by často našel jiný důvod, proč k nápravě situace došlo, aniž by k tomu potřeboval zásah Boha. Uveďme několik základních věcí, které nám mohou pomoci při analýze problému.
· Bůh dal člověku svobodnou vůli, kterou přísně respektuje. Člověk na základě svého svobodného rozhodnutí může Boha přijmout, nebo odmítnout. To ale logicky znamená, že Bůh vyhradil kompetence člověku a sobě. Bůh nedovolí člověku, aby se mu pletl do jeho kompetencí. Člověk se může ptát a může Boha požádat o něco, co je v Boží kompetenci. Žádá li člověk Boha o něco, co je v kompetenci člověka, tak si myslím, že i když je Bůh všemohoucí, tak prosbu z principu nesplní. Proč? Uvedu jeden z možných příkladů. Vezměme si dva lidi stejně kvalitní (nebo nekvalitní), na které dolehl stejný, nebo ekvivalentní postih. Za jednoho z nich se bude někdo, nebo společenství, přimlouvat a prosit a za druhého ne, a to z prostého důvodu, že ho např. neznají. Jak by dopadla Boží spravedlnost, kdyby Bůh vyslyšel ty přímluvy a prosby? Kolik zavrženců by se mohlo vymlouvat na to, že se za ně nikdo nepřimlouval a neprosil.
· Postih může přijít za hříchy nebo viny, nebo prostě za to, že nerozmnožuje hřivny, neplní jemu dané úkoly. Snahou Boha je, aby každý člověk dosáhl spásy, ale s tím, že se člověk má na tom podílet; má přece svobodnou vůli. Čím větší bude mít na tom člověk podíl, čím více hřiven vyzíská, tím větší bude mít Bůh z toho radost a samozřejmě i člověk. Úkolem člověka je osobní růst, získání Věčného života, a pokud člověk stagnuje, nebo bloudí, nebo ho to příliš nezajímá, může přijít od Boha postih, který má člověka probudit, aby se nad tím zamyslel. Vidíme, že i v tomto případě by byly přímluvy a prosby o odejmutí postihu kontraproduktivní, pokud toho člověka někdo neupozorní, že problém může být (nebo je) v něm samém a že se má ptát Boha v čem to vězí a co má dělat, aby se z toho mohl dostat.
· V případě uzdravení slepého od narození (Jan 9,13-41) Ježíš zdůrazňuje, že nebyl slepý kvůli svým hříchům, nebo hříchům rodičů, ale aby se projevila Boží sláva. Uzdravení slepého byla také tvrdá lekce pro Ježíšovy oponenty. Z textu se dále dá odvodit, že ten mladík "díky" té biologické slepotě úžasně povyrostl a jeho víra nabyla ryzosti a kvality. Je velmi pravděpodobné, že se stal Ježíšovým učedníkem.
· Častou příčinou postihu je psychická slepota, která může mít až tragické důsledky. Takovým extrémním případem je psychická slepota lidí, kteří nerozeznali, že Hitler nebo Stalin byli gauneři. Ježíš důrazně varuje před slepotou. Právě slepota byla příčinou snad největších utrpení. Připomeňme si, jak těžko se svými novými poznatky prosazovali Pasteur a Semmelweis proti psychicky slepým a studovaným oponentům. A přitom kolik životů to stálo. Oponenti Ježíšovi v případě uzdravení slepého od narození dostali za vyučenou: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli. Vy ale tvrdíte, že vidíte a proto váš hřích trvá“. To ale také znamená, že boj s hříchem je neúčinný, pokud neodstraním jeho příčinu, to „vidíme“. A co slepota, nebo problém „vidíme“ v církvi? Mluví se o ní? Kardinál Martini před odchodem z pozemského života řekl, že církev je 200 let pozadu. Zabývá se tím někdo?
· Podívejme se na případ „Věž v Siloe“. Ježíš nepopírá, že lidé, co na ně spadla věž, byli viníci, ale varoval posluchače, že jestli neudělají pokání, dopadnou stejně (Lk 13,4-5). Z toho se dá odvodit, že příčinou maléru může být nekvalitní zbožnost a neochota se obrátit. Uzdravenému člověku u rybníka Betscheda Ježíš říká: „Byl jsi uzdraven, už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího“ (Jan 5,14). Ten člověk byl nemocen kvůli hříchům.
· Na Kalvárii byly tři kříže. Ukřižování Ježíše bylo ke spáse světa, ukřižování jednoho lotra vedlo k jeho obrácení a ukřižování druhého lotra vedlo k jeho zavržení. Pokud někdo připodobňuje své utrpení Ježíšovu utrpení, tak to může být velice nebezpečné.
· V 1. Kor 11,29 sv. Pavel píše: „Neboť kdo jí a pije nehodně, pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje Pánovo tělo. Proto jsou mezi vámi mnozí slabí a nemocní a mnozí usínají“. Z toho plyne, že křesťan by měl znát, proč se chodí k přijímání a jaká je funkce Eucharistie. V tomto případě stačí např. připomenout, že Ježíš nařídil přijímat pod obojím. My většinou přijímáme pod jednou. A kolika katolíkům to vadí?
· V mnoha případech postihů může platit dle Ř 1,28: „Ty nestojíš o správné poznání Boha, proto trpíš (Bůh tě nemůže vyslyšet)”. Když sledujeme tento psychický parametr, tak je člověk postižen za to, že nestojí o správné poznání Boha. To může mít různé formy. To nemusí být jenom to, že se člověk nezajímá o Boha, ale také např. to, že se zajímá o cizí náboženství. Nebo může to být dokonce tak, že se zajímá o správné náboženství, ale nebere to podle Janova evangelia („jak to, že sami od sebe nerozeznáte“) a bere to naopak tak, že věří podle katechizmu (bere to kvůli autoritě Církve), nebo jiných lidských nauk. Může to být také problém modlitby. Např. při modlitbě Otčenáš, jak se ji běžně modlíme, si člověk nestačí představit nic, co stojí za prosbami, prohlášeními, přáními. To vlastně memorujeme prázdná slova. A před takovou modlitbou Ježíš varuje.
Podívejme se nyní na listy církvím ze Zj 1,19 –Zj 3,22. Tyto kapitoly obsahují 7 listů adresovaných sedmi obcím. Tyto obce mají různé osudy. Každý list končí výzvou "všem církvím". Tudíž každá z církví (a tím i jednotlivec) se zde může najít, identifikovat dle charakteristických parametrů a najít svoji diagnózu nebo prognózu. Tyto parametry se od sebe liší. Při povrchním čtení by se dalo říci: „Bůh rozhoduje o osudu každého člověka, jak chce“, což by znamenalo, že podle Božího rozhodnutí trpíme nebo projdeme životem bez trampot; prostě že je to libovůle Boha. Podívejme se ale podrobněji na některé z nich. Smyrna musí trpět a tak bude spasená. Filadelfie bude ochráněna a je zde výslovně uvedeno: „Máš sice malou moc, ale zachoval jsi mé slovo a nezapřel jsi mé jméno“. Filadelfie zachovala slovo a bude ochráněna. Smyrna nebude ochráněna. Smyrna se musí na utrpení připravit a snášet je („Vítězi neuškodí druhá smrt“). Utrpení je pro Smyrnu nutnou podmínkou nebe. Ježíš přitom nevytýká Smyrně žádný hřích. Další obec Thyatíra zase má mnohé dobré parametry, mají lásku, ale mnozí členové nerozeznají falešnou prorokyni Jezabel. Ale „ti ostatní“, kteří to umí rozeznat a zvítězí a vydrží až do konce, dostanou moc nad národy a budou je „pást železným prutem“. „Ti ostatní“ také nebudou trpět. Smyrna, Filadelfie a Thyatíra jsou tedy chválené typy (církví) a přesto mají různé osudy. Z těch různých osudů se dá odvodit, že Smyrna zřejmě nemůže dořešit vše, nezachovala Boží slovo (ať to byly informace, nebo instrukce) a utrpení ji dává podněty. Má ale vlastnosti, které jí umožní vstup do Božího Království. Bude li se někdo stále dovolávat toho, že to jednoduše závisí na libovůli Boha, lze mu připomenout text v Mt 11,30: „Mé břímě je lehké, jho sladké“. A tento slib platí pro všechny.
Často se stává, že se věřící křesťan při postihu připodobňuje Jobovi a vypadá to jako odevzdanost do Boží vůle. Podívejme se na případ jeho utrpení podrobněji, zdali nenajdeme něco z možných důvodů popsaných výše. Job je spokojený se sebou, jaký je zbožný. Tady je možnost proč přichází utrpení, které má Joba vyvést z jeho spokojenosti. Pozn.: Nelze také vyloučit to, že v tomto případě Bůh dává ďáblovi příležitost, aby uznal svůj omyl. Nicméně Job ale potřebuje, aby se z té své spokojenosti dostal, protože uvíznul na nižší formě života a přitom má na víc. On byl poctivý, spravedlivý, dařilo se mu, ale v osobním rozvoji stagnuje. Ďábel se stěžuje, jaká se mu děje křivda a Bůh mu říká, aby se podíval na Joba, jak je spokojený. A ďábel argumentuje, že je to tím, že se má dobře a že když přijde o majetek, že se začne rouhat. Bůh to dovolí, ďábel mu sebere majetek a Job na to: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“. Vidíme, že Job nemá zpětné vazby. On si neřekne, že možná ho chce Bůh k něčemu přivést, něco mu připomenout.
Za rok se zase scházejí Boží synové a také přišel ďábel. A Bůh se ptá na Joba. Ďábel na to: „No jo, když Job je zdravý jako řípa“. Ďábel neuznává, že Bůh měl pravdu, že to nebylo tím bohatstvím. Mohl si přitom říct: „U mne ta nespokojenost je daná také něčím jiným“. Místo toho vytahuje další trumf. Bůh na to: „Dobrá, můžeš mu ubližovat, jak chceš, ale nesmíš jeho život zmařit“. Ďábel nechce uznat, že v případě Joba prohrál. Job je přitom stále v tom: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“. V další fázi se Job dostává do hrozných fyzických problémů, má blízko ke smrti a začíná opouštět to: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“ a začíná vidět, že tady je ve hře zpětná vazba, že přece nic špatného nedělal a říká: „Já musím najít obhajobu (ano, proti Bohu, který to na mne dopouští). Nějaká ta spravedlnost musí existovat. Můj obhájce žije…“ Dostává se do takového bojovného vztahu vůči Bohu, který je vlastně správný (viz Iz 1,18: „Pojďte a do sporu se dejme…“) a který Jobovi scházel. Job jde do diskuse s Bohem a Bůh ho chce k té tvůrčí diskusi vyprovokovat, aby na sobě pracoval. Takhle by vlastně křesťan typu Smyrna měl reagovat na svůj stav a mohl by se z toho dostat výš. Pak jsou tam Jobovi přátelé, kteří mu říkají, že kdyby jednal správně, tak že by ho Bůh netrestal atd. Job jim na to: „To bych snad musel vědět, že nějaké hříchy dělám“.
Tak Job začíná uvažovat o příčině neštěstí a volá Boha na soud. Nám se ta výzva zdá divná, protože jsme zvyklí z kostela brát všechno slepě. Pro Boha to ale nepředstavuje žádný problém. Když člověk povede správný dialog s Bohem, tak poroste. Kdyby Job přijal vysvětlení od přátel odevzdaně, tak by to bylo ekvivalentní našemu typickému katolickému myšlení. Takže Job volá Boha na soud. Pak najednou přijde silná bouře s blesky v jeho blízkosti a objeví se Bůh a říká (řekněme si to civilně): „Tak, kdo mne to tady volá na soud? Ale, to je pan Job. No dobrá. Vezmi si meč a půjdeme do boje. Ale uvědom si, kde jsi byl, když jsem tvořil svět?“. Nám by dnes (např. fyzikovi) řekl: „Víš ty, jak vypadá atom, jak vypadá neutron, elektron, jak vypadají kvarky, odkud se berou?“ Jobovi říká: „Víš, kde se líhne gazela skalní?“ A Job si to uvědomuje a říká: „Vidím, že jsem mluvil hloupě. Ale já se budu ptát a ty mi odpověz.“ A Bůh mu odpověď dává. A tohle bylo cílem. Bůh se také obrací na ty Jobovi přátele a říká: „Vy jste o mně nemluvili pravdu a Job se za vás musí přimluvit“. Je to proto, že jejich poučování: „Pan Bůh je dobrý, Pan Bůh je spravedlivý“ byla z jejich úst fráze, fráze lidí, kteří neuvažovali. Kdežto Job cítil, že se mu děje křivda a chtěl jít do sporu s Bohem. Byl to sice špatně vedený spor, ale byl to poctivý spor.
Kde je ale tady otázka a kde odpověď? Tady je to problém zapečetěného textu, který je nutné rozpečetit. Bůh Jobovi samozřejmě odpověděl: „Ďábel tě chtěl vyzkoušet, a proto jsem mu to dovolil“. To, co je na začátku té knihy, je vlastně vysvětlení, které Job dostal. Poctivý spor s Bohem vede k růstu a Job tím sporem hodně povyrostl. Job se vlastně zachoval novozákonně jako neodbytný přítel nebo jako žena vůči soudci z Ježíšových podobenství. Job pak zbohatl, dostal majetek a měl znova rodinu. Jenže tu problematiku nakonec nedotáhl, neměl zájem o další poznání Boha a dál na sobě pracovat. Dosáhl stropu, který mu umožňuje svoboda člověka. A Job zemřel ve vysokém věku, sytý dnů podobně jako král David. Stav Joba byl vylepšený, ale neměl tendenci jít pořád dopředu a proto umírá sytý dnů.
Je nutné tedy říct, že postih není v korelaci s hříchem, ale s rozvojem člověka. U Mojžíše bylo možné říct, že kdo bude plnit, bude se mít dobře, a kdo nebude plnit, bude bitý (5M 28), protože na poušti měli Židé přímý kontakt s Bohem a jasný Mojžíšův zákon. Když Židé na poušti nedodržovali smlouvu, tak to byly jasné hříchy a tak mohl přijít přímý postih. Ale když je člověk slepý a nedodržuje, neplní, tak přitom nedělá hříchy. U zákoníků a rabínů se tak vyvinul stav slepoty, kdy člověk nedělal hříchy, a přesto trpěl. A to je také náš problém. Zejména problém je, když člověk zdánlivě dělá dobré skutky. Jede po špatné koleji a přitom se domnívá, že jede po správné koleji. Postih je pak na základě objektivního stavu, na základě toho, jak plní ústřední úkol rozvoje osobnosti, rozvoje věčného života. Když pak člověk hledá korelaci postihu se svými hříchy, pak tu korelaci nemůže najít. Mohou přitom vznikat nebezpečné situace, kdy se člověk začne domnívat, že utrpení je záslužnost. Místo toho, aby hledal proč je tady ten postih, tak ho redefinuje na záslužnost.
Naším úkolem je dorůst, abychom si zasloužili toho „začkoliv budete prosit, dostanete“. V Mk 16 je celá řada slibů. V Mt 21 a Mk 11 je zase: „…řekněte hoře: Zvedni se a vrhni se do moře; poslechne vás…“. S tím je nutné počítat. Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“ a dává tu moc učedníkům. Je to otázka, která se týká nás všech. Je tady Janovo evangelium, kde stojí: „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já, ba ještě větší…“ My bychom to měli dotáhnout na plnohodnotné (a ne polovičaté) křesťany, ve kterých bude Ježíš působit. Toto je cíl. Když to nemáme dořešené a dotažené, nebo dokonce o to nedbáme, pak Bůh má důvod k tomu, nechat dopustit na lidi utrpení nebo jiný postih. S tímto souvisí i to: „Služebník, který zná vůli pána a nečiní dle toho, dostane ran hodně a služebník, který nezná vůli pána a dělá, co zasluhuje bytí, dostane ran méně“. Podobně je to v případě služebníka s jednou hřivnou, který ji zakopal. Bůh se snaží člověka přimět k tomu, aby se nad věcí zamýšlel, aby si uvědomil, že je „vedle“ a že potřebuje udělat Metanoja (samozřejmě dle Božích a ne našich představ, jako jsou posty, poutě, množení modliteb apod.). Bůh má a dodržuje přitom stejné pravidla pro všechny, aby se nemohli zavrženci vymlouvat. Kdyby Bůh svoje rozhodnutí (podmínky, které stanovil) nedodržel, bylo by daleko více zavržených. Je to sice nezvyklé, ale je to fakt.
Co tedy dělat? V prosbách a přímluvám bychom měli především prosit za sebe, za církev, že neděláme, co bychom jako křesťané měli dělat, že nejsme solí země a světlem světa. Že naše láska k bližnímu a Bohu je často mizerná. Že nečteme Bibli, že ji tím pádem nerozumíme a nemůžeme se dle ní pořádně řídit. Měli bychom prosit o kvalitní kněze, aby vedli své ovečky dle Ježíšových instrukcí a ne dle lidové zbožnosti. Měli bychom prosit o odpuštění všech hříchů a křivd, kterých se církev v minulosti dopustila a v současnosti dopouští (přístup k rozvedeným, homosexuálům, přehlížení sociálních problémů, pedofilní skandály, kamarádíčkování se s mocnými tohoto světa, touha po moci, po bohatství, po kariéře, pokrytectví a jiné) a tím „odehnala“ hodně lidí od stolu Páně. Měli bychom prosit o pomoc při odstranění slepoty a pomoc o pořádné vidění. Měli bychom prosit o kvalitní ekumenismus bez pocitu nadřazenosti dle systému „padni, komu padni“. Rozdělení církve jsme si zavinili sami a rozdělení je hřích proti duchu evangelia. Měli bychom prosit o to, co máme dělat, abychom měli víru jako zrno hořčičné. Měli bychom prosit o ukázání bariér v nás, abychom rozeznali, co je v naší kompetenci, a o ukázání cesty Metanoja vedoucí k dosažení charismat vyššího typu a dosažení Ježíšových slibů. Jsem přesvědčen, že Bůh by z nás měl radost, kterou lze např. vyjádřit slovy: „Já jsem už dlouho připraven. Závisí to jen na Tobě, kdy se začneš obracet a dělat Metanoja“. Budeme-li prosit o růst, odstranění slepoty atd., je to sice nezvyklé, můžeme počítat s vyslyšením na 100 %. Jinak by byl Ježíš (nebo jeho sliby v evangeliu) sám proti sobě. Církev je nemocná a my, jako členové, také. To, že se Jan Pavel II. před několika léty omluvil za chyby a hříchy církve, kterých se v minulosti dopustila, je správné, byl to důležitý první krok, ale musíme si uvědomit, že my lidé jsme nezměnili a že je potřeba změnit myšlení nás křesťanů.
Závěrem si dovoluji konstatovat, že ateizmus
a různí diktátoři umí velmi dobře parazitovat na špatném náboženství;
v našem případě na deformovaném křesťanství.