Verzia pre tlač VERZIA PRE TLAČ

Postřehy českýma očimi na Výzvu Teologického fora

15.9.2012 10:09:23
Autor: Jiří Hanuš

Výzva Teologického fóra za obnovu církvi, datovaná 3. březnem 2012, je zajímavým dokumentem, který vznikl v zemi, která je považována, a to i západoevropskými pozorovali, spíše za zemi s tradičním katolickým milieu a konzervativnějším vedením. Pokusím se o stručný komentář k této Výzvě. Rozebírám pouze text, nikoli kontext – ten vytváří už nejen samotná výzva, ale také okolnosti odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka a reakce na ně (srov. www.teoforum.sk).

Je nezpochybnitelné, že autoři Výzvy jsou aktivními členy římskokatolické církve, kteří to myslí se svou církví vážně a že jim na ní opravdu a hluboce záleží. Uvědomují si její nedostatky a snaží se – na základě svých bohatých zkušeností především v pastoraci a vzdělávací činnosti – navrhnout několik oblastí vhodných k nápravě. Je zřejmé, že dokument nevznikl ze dne na den, je poznat, že jeho struktura je promyšlená. Je také vhodně načasován, a to k výročí začátku Druhého vatikánského sněmu. Je to tedy hlas „koncilní“, který chce připomenout sněmovní reformní úsilí, i když uvádí záležitosti, které se spíše objevily jako problematické až od sedmdesátých let, tedy v době pokoncilní. Nemůže být též pochyb, že se autorům opravdu podařilo vystihnout mnoho bolavých míst, které se objevují v církevním společenství nejen na Slovensku, ale i v Čechách a jinde. Z dokumentu vyplývá, že jeho autoři (a autorky?) se chtěli přihlásit k reformním snahám, které se objevují v posledních desetiletích převážně v německých jazykových oblastech (Rakousko, Německo, Švýcarsko). To mimo jiné dokládá spříznění slovenských aktivních katolíků s církvemi, které patří do západního či alespoň středoevropského kulturního okruhu.

Zastavme se nyní nad jednotlivými body výzvy:

  1. Modlitba: tato kapitola je bohužel příliš stručná, mohla by formálně odpovídat i ostatním bodům. Bylo by to snad vhodné i účelově vzhledem k církevním představitelům, kteří se obávají změn, aby byl ještě více zdůrazněn motiv duchovní obnovy, nejen strukturální. Je ale pravda, že tento spirituální tón zaznívá i ve všech ostatních částech Výzvy.

  2. Eucharistia: V této důležité části je možné pozorovat dva drobné rozpory. Není možné říci, že by v současnosti v katolické církvi, a to i v problematických farnostech, byl zcela zastřen vztah mezi liturgií a Ježíšovým příkladem. Ubohá kázání a prohřešky proti liturgickému kánonu (a někde i zdravému rozumu) nemohou asi nikde zcela zastřít vztah bohoslužby k Ježíšovu životu a dílu, také díky koncilní liturgické reformě. Také nelze striktně rozdělit služebný a synodální charakter církve od charakteru mocenského a byrokratického. Ačkoliv čtenář tuší, co se tím asi myslí, k jakékoli instituci prostě patří i mocenský a byrokratický aspekt, nehledě k tomu, že moc a služba jsou ve vzájemném (a možná nerozpojitelném) vztahu, na což se dnes často zapomíná.

  3. Kňazi: Je pravda, že současný systém vede kněze k manažerství a „vykonávání rituálů bez osobních vztahů“, i když na manažerství neshledávám nic špatného. Je ale skutečností, že na Slovensku není příliš rozvinutý trvalý diakonát a povolání pastorálních asistentů a asistentek. Z české zkušenosti je ale jasné, že samotné zavedení těchto funkcí nemusí ještě automaticky znamenat zlepšení stavu: z jáhnů mohou být jen další „pomocní manažeři“ a s funkcí pastorálních asistentů si kněží vůbec nemusejí vědět rady, i když jsou asistenti často vzdělanější než samotní duchovní.

  4. Farnosti: Tato část se týká samozřejmě také kněží. Možná mohla být více zdůrazněna potřebná pluralita (vedle farností další alternativní společenství), neboť takto kapitola vyznívá příliš kriticky na adresu farností. Zkušenost mnoha venkovských farností je přece nezanedbatelná – má oproti jiným formám výhodu ve spojení všech občanů obce a jejich spolupráci na všech úrovních.

  5. Duchovné povolania: V této části je zapotřebí ocenit zmínku o službě ženatých kněží (řeckých katolíků) a kněží z bývalého církevního podzemí, kteří měli často rodiny. Bohužel se zdá, že dnešní církví je stále preferována celibátní forma kněžské služby, za kterou je jistá představa o vyčlenění kněze ze světa a jeho „obětování“ Bohu (v tomto smyslu se vyjadřuje i současný papež). Služba ženatých kněží je tedy spíše v oficiální církvi trpěna a je velmi nepravděpodobné, že by to mohlo změnit několik výzev, i když dobře míněných. Kněžský celibát je zkrátka chápán v rámci jisté mentality (historicky zřejmě mentality mnišské), která se nedá jednoduše změnit. Není také bez významu, že dnešní systém celibátního kněžstva umožňuje operativnější přesuny farářů. Možná se ale časem ukáže, že problémů bude tolik, že vedení církve změní svůj postoj. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje. Skutečným problémem jsou tresty pro ty, kdo opouštějí kněžskou službu, protože se chtějí oženit, většinou trest exkomunikace. V tomto smyslu je situace těchto kněží velmi podobná situaci rozvedených a znovusezdaných věřících. Oficiální zákaz přijímání svátostí je skutečně nerozumný a zřejmě i teologicky nesprávný – snad by se dalo v budoucnu pracovat s tresty pouze dočasnými, a to tam, kde jsou pochybení opravdu závažná.

  6. Katechéza: Jakákoli školská výuka trpí mnoha problémy a je jasné, že právě u výuky náboženství musí být katecheté zvláště opatrní a citliví. Na druhé straně přece jen školní výuka náboženství umožňuje alespoň základní poznání kulturního dědictví křesťanství, což také není zanedbatelné zvláště v době, kdy se toto povědomí vytrácí. Autoři ovšem správně zdůrazňují povinnost výchovy a vzdělávání všech pokřtěných. Možná mohla být též zdůrazněna povinnost celoživotního vzdělání, která je aktuální i ve světské sféře.

  7. Financie: Mírná odluka církve od státu je dnes asi opravdu nejlepší formou vztahu. To se také prokázalo při diskusích o zákonech, přijatých Poslaneckou sněmovnou ČR, které se týkají života církví ve svobodné společnosti. Poněkud naivně však zní požadavek, že by se diskuse o podobě tohoto vztahu měli účastnit všichni věřící. Zde je namístě zejména účast představených církví, i když samozřejmě při plné informovanosti celé církve. Kontrola v této záležitosti je skutečně namístě.

Celkově je Výzva Teologického fóra poměrně ambiciózní projekt, který by měl být přijat oficiálními představiteli církve na Slovensku pokud ne s velikou radostí a nadšením, tak alespoň jako vážně míněný příspěvek k diskusi. Škoda, že se v bodech nevyskytuje pasáž o postavení teologie v současném církevním životě (od Teologického fóra bych to očekával). Výzva však upozorňuje na několik bodů, nad nimiž by se snad biskupové, kněží i další slovenští věřící mohli zamyslet ihned, i bez celocírkevního zázemí a podpory. S některými požadavky je zapotřebí počkat na nové církevní vedení, na reformu kurie - nebo až na Boží království.