Nadácia Polis – Helmut Schüller

Při zamyšlení se nad tím, co se dnes ve společnosti děje, často slyšíme, že spějeme do záhuby. Uvědomíme-li si vlastní slabosti, zdá se dlení na modlitbách jediným řešením. Jsou ale i lidé, kteří věc vidí tak, že to všechno špatné tu už kdysi bylo a lidstvo to přežilo, takže není se čeho obávat. Když se k tomu přidá víra, že se Pán Bůh postará, láká nás to k vyčkávací taktice a opět případné modlitbě.

Kde se bere nejen odvaha (a klobouk dolů před ní) některých lidí vzdorovat tak kolosálním věcem, které podle jejich přesvědčení a svědomí stojí za nápravu? Kde se bere ta síla bojovat po boku s prostým Sancho Panzou, proti něčemu, co se jiným jeví jako neměnné?

Měl jsem možnost sledovat jednu velmi malou část takového boje Helmuta Schüllera v Nadácii Polis. Myslím si, že nemá význam zde rozebírat jednotlivé body Výzvy k neposlušnosti a postoje samotného Helmuta Schüllera, poněvač jsou to věci k diskusi, a tu naštěstí Nadácia Polis umožnila. Raději bych mluvil o oné diskusi, protože na ní bylo názorné proti čemu, s kým a po boku koho se tento boj odehrává.

Vůbec už samotné slovo boj by v těchto otázkách asi být nemělo. Jistě je pro mnohé stejně agresivní jako slovo neposlušnost. Mám pro to ale dva důvody. Jednak jej v tomto případě vnímám jako zápas, a zápas je jistým způsobem také boj, a potom tato Výzva k neposlušnosti se stala bojem právě pro aroganci a neochotu druhé strany jednat a věci řešit. (Nebo strach věci řešit?)

Na diskusi v Nadácii Polis, která následovala po jakémsi úvodu, ve kterém byla představena ona Výzva k neposlušnosti ani ne tak bodově, jako spíše obsahově, byla úžasně zřetelná jedna věc, a to linie strachu. Strach je věc přirozená a legitimní, myslím, že není třeba se za něj stydět, strach nás varuje, motivuje k vyhnutí se nebezpečí. Co je ale na strachu nebezpečné je, že může přerůst v agresi. Sám Helmut Schüller a lidé, kteří třeba i nesouhlasili, ale kteří hledají nápravu věcí, strach neprojevovali, spíše obavy. Naopak z lidí považujících jeho aktivity za nebezpečné, byl strach cítit. Že mají strach prozradila právě ona agrese. Byla samozřejmě potlačená, lidé se chovali kultivovaně, ale způsoby položení otázek, intonace hlasu a samotný obsah dotazů prozrazovali, jak nedokázali zastřít onu agresi.

Co je pro mne znepokojující je, že i nadále se používá strachu k manipulaci lidí. Oba dva předešlé totalitní systémy pracovaly se strachem. Jedno z poselství Evangelia je zbavit se strachu. Nevím, nakolik je správné tvrdit (nahánět pravověrným strach), že díky zmiňované iniciativě hrozí rozkol. I komunismus tvrdil o vlastních kriticích systému, že ho podkopávají. Fašismus se s kritiky nebavil.

Helmut Schüller je člověk, který dokáže velmi kultivovaně, věcně a bez emocí zodpovědět jakoukoli otázku. Upřímně, v církevních kruzích je takových jako šafránu. V diskusi bylo vidět, jak málo je tato postkomunistická společnost nábožensky a teologicky kultivovaná. Nesvádějme to jen na komunisty. Je více jak dvacet let po změně možností. Jaké máme tedy možnosti? Na kolik vzdělávají kněží a biskupové svěřené stádce, na kolik se lid obecný sám pídí po vzdělání, nakolik se vzdělává sám klérus? Když k této neradostné situaci přidám způsoby, jakými se v našich krajinách neobjektivně informuje o podobných aktivitách, jak se manipuluje, nemohu se ubránit, ne dojmu -  toto už není o dojmech, to je fakt - že žiji opět v totalitě. Mám jednu výhodu, a to tu, že mne nezavřou, jen mne pošpiní, tak jako tehdy. A jednu nevýhodu, nikoho to nezajímá, nikdo to neslyší. Tehdy ano, tehdy o protesty proti systému byl zájem. Dnes není, protože tento totalitní systém, zdá se, zajímá už jen jejich obránce.

A ještě jednoho nedostatku se dalo všimnout, a to veliké neznalosti dějin a jejich vývoje (ať vzdálených, či nedávných). Oboje pramení z pokroucených a neúplných informací, bohužel nejen komunistickou totalitou. Tato neznalost vedla diskutující mnohdy k otázkám zcela scestným. Nechci posuzovat míru vlastního zapříčinění neznalostí. Stane se, že nepostřehnu jistou informaci v přednášce a následně se na to samé ptám, ale když je základním problémem a obrovským vírem této kauzy nekomunikativnost protistrany, překvapuje mne otázka navíc ještě od novináře, proč napřed nebyly předloženy požadavky, proč se hned volí takto agresivní způsob jednání. Myslím, že dotyčný si nepřipouští nebo nevnímá vývoj událostí – kauzy, ale evidentně vychází z polopravd a pololží šířených v našich končinách. Upřímně si odpovězme sami, kým jsou šířeny. Řekl bych, že má strach. Strach z čeho?

Je zvláštní, jak jedna a ta samá věc někomu nažene strach a jinému dodá odvahy.

I kdyby tato iniciativa nic nezměnila, jedno velmi pozitivní přinesla. Zamyšlení se nad významem slova poslušnost, nad tím, komu máme být poslušní, nad tím, jaký je ten, co poslušnost vyžaduje a má-li na to právo. Ano, svět se neustále vyvíjí, ale naše touhy zůstávají stejné. Mění se kulisy. Být kulisákem je poslání.

Reflexiu účastníkov diskuisie  a fotogalériu možno nájsť aj na oficiálnej stránke mesta Žilina